Největší pozornost tenisových diváků poutají Grand Slamy. Australian Open, Roland Garros, Wimbledon a US Open ale prošly během své historie proměnou. Na začátku se hrály největší tenisové turnaje pouze v Evropě a nehrálo se vůbec na venkovních betonech, na kterých se dnes hrají dva ze čtyř grandslamových podniků. Jejich ikonický název je o dost mladší než každý z nich.
Grand Slamy patří k tenisu neodmyslitelně. Jsou to čtyři největší, nejznámější a nejsledovanější turnaje tenisového kalendáře, které jak do areálů, tak k televizním obrazovkám lákají každoročně nespočet sportovních fanoušků. Od roku 1987 je známe v současném formátu – Australian Open v lednu na tvrdém povrchu, Roland Garros na přelomu května a června na antuce, Wimbledon v červenci na trávě a US Open na přelomu srpna a září na tvrdém povrchu. Nejstarší ze čtyř podniků je Wimbledon se svými 138. ročníky. Poprvé se o vítězi Wimbledonu jako grandslamovém šampionovi však mluvilo méně než před sto lety, protože název pro turnaje velké čtyřky je mladší než akce samotné.
Když v roce 1913 vznikla současná Mezinárodní tenisová federace (ITF, dříve ITLF) vyčlenila v kalendáři tři turnaje pod názvem světové mistrovství. Pro tyto šampionáty zvolili travnatý povrch, tvrdý povrch v podobě antuky a zápolení v kryté hale. První dva jmenované turnaje byly jasnými předchůdci dvou Grand Slamů – Wimbledonu a Roland Garros. Hráli se dokonce právě v areálech pozdějšího londýnského a pařížského grandslamu. Halové mistrovství nemělo stálé místo konání, hrálo se například ve Stockholmu, Kodani nebo švýcarském Svatém Mořici.
Na těchto turnajích se dařilo velmi i tenistům z Austrálie a Spojených států amerických. Právě z USA zněla nejsilnější kritika, proč jejich federace žádný šampionát nepořádá. Hlavně kvůli malému zájmu o mistrovství světa v hale nakonec přesvědčovala mezinárodní federace tu americkou, aby vstoupila do jejich řad. V nich právě kvůli původnímu rozdělení největších turnajů nebyla. Od roku 1923 pak národní mistrovství Velké Británie, Francie, USA a Austrálie, tedy čtyř a nejúspěšnějších federací, zabraly pozici oficiálních světových šampionátů.
Na stejnou úroveň se turnaje dostaly v roce 1925, kdy na Roland Garros mohli poprvé startovat i tenisté nefrancouzské národnosti.
Později klesla úroveň jiného ze čtyř největších turnajů. Australian Open měl kvůli svému prosincovému termínu na konci roku problém zejména v 70. a na začátku 80. let přilákat evropskou tenisovou špičku. Evropané, kteří patřili mezi nejlepší na světě raději volili vánoční odpočinek. To se změnilo poté, co se po chaotické a složité změně ustálil termín už ne na konci prosince, ale na začátku ledna. Toto šachování zapříčinilo, že se v roce 1977 hrálo Australian Open jak v lednu, tak v prosinci. Američan Vitas Gerulaitis se tenkrát stal na Silvestra pátým grandslamovým vítězem v sezóně. Pro Australian Open nebyl problémem jen měsíc konání, ale také to, že tenisté dostávali za vítězství méně bodů. Rovnoprávnost se vším všudy získalo Australian Open v roce 1993. O deset let dříve už začali pravidelně jezdit nejlepší Evropané.
"Pokud vyhraju US Open, přijedu i na Australian Open," zněla slova Björna Borga, jednoho z nejlepších hráčů, kteří australský turnaj nevyhráli. Borg totiž prohrál každý ze svých čtyř finálových duelů v New Yorku, takže jel do Austrálie v kariéře jen jednou a vypadl ve třetím kole.
Nejzajímavější na tom celém je skutečnost, že v současnosti má Australian Open přezdívku "Happy Slam" a pyšní se největší popularitou mezi turnaji velké čtyřky. Zasloužil se o to bývalý australský tenista Paul McNamee. Bývalá světová jednička ve čtyřhře se chvíli po konci kariéry stala ředitelem Australian Open (byl jim do roku 2006).
"Paul byl vizionářem australského tenisu a právě díky němu se těší Australian Open takové popularitě," zmiňoval australský trenér Jannika Sinner Darren Cahill.
Ve třicátých letech jsme o těchto turnajích ale stále mohli mluvit jako o oficiálních mistrovstvích v tenise, nikoli Grand Slamech. Název, který dnes rezonuje napříč tenisovým spektrem, se poprvé objevil v roce 1933. Tehdy Jack Crawford po vítězství na Australian Open, Roland Garros a Wimbledonu útočil i na triumf na US Open. Ve finále narazil na Brita Freda Perryho.
"Když dnes Crawford porazí Perrryho bude to jako skórovat Grand Slam v tenise," psal tehdy novinář z New York Times John Kieran. Odkazoval tak na pojem, který znamená výhru všech možných zdvihů v karetní hře Bridge.
Název Grand Slam použili i další novináři. Od té chvíli se stal i společně s kratším názvem Slam označením i jednotlivě pro každý ze čtyř turnajů. Crawford finále s Perrym prohrál, a tak až o pět let později Don Budge vyhrál všechny čtyři Grand Slamy v jednom kalendářním roce. Kromě něj získali kalendářní Grand Slam Rod Laver (1962, 1969), Maureen Connolly (1953), Margaret Court (1970) a jako poslední v roce 1988 Steffi Graf.
V době, kdy vznikl název pro čtyři největší turnaje a Jack Crawford útočil na kompletně dominantní sezónu, o svá vítězství bojoval pouze na dvou površích – antuka a tráva. Na trávě se totiž dříve kromě Wimbledonu hrály i Australian Open a US Open. Kromě Roland Garros se tedy až do roku 1974 hráli tři čtvrtiny grandslamových zápolení na trávě. Pokud si ale myslíte, že se Roland Garros nehrálo na jiném povrchu, tak se pletete. Přece jen antuka vznikala na konci 19. století, což znamená, že se povrchem pro Roland Garros stala až v roce 1908. Do té doby se ve Francii hrálo na písku.
Zatímco australské mistrovství přešlo z trávy na konci 80. let (1987) na beton, US Open šel postupnější cestou. Tři roky se turnaj odehrával na antuce (1975–1977). US Open je jak v tomhle, tak v tom, že se odehrál od svého založení pokaždé, jedinečný. Jimmy Connorsovi se dokonce povedlo svůj domácí grandslamový turnaj vyhrát na všech třech zmíněných površích. Zapsal se tak nesmazatelně do historie turnaje.
Americký Grand Slam má ale mnoho dalších prvenství. Jako jediný se odehrál pokaždé od svého založení. To takový Wimbledon přerušily nejen světové války, ale i Covid-19. US Open má největší arénu ze všech podniků, pojmenovanou po vítězi prvního ročníku v open éře Arthuru Ashovi. V neposlední řadě v roce 1973 jako první grandslamový turnaj zavedl rovné odměny pro muže i ženy.
