Mladičká hvězda slovenského tenisu Renáta Jamrichová zažila turbulentní rok. Ještě jako juniorka vyhrála ve dvouhře dva granslamové turnaje – Australian Open a Wimbledon, ve čtyřhře Roland Garros. Mezi tím získala i dva tituly na ženských turnajích a rok zakončila jako finalistka Billie Jean King Cupu. "Celý rok nebyl jen růžový, nehrála jsem pořád skvěle. Byly tam i chvíle, kdy jsem cítila, že stagnuji a hledám svoji herní identitu, ale vždy jsem se snažila podat maximu na kurtu," vyprávěla s úsměvem po povedené sezóně.
Renáta Jamrichová se v průběhu sezóny 2024 stala první slovenskou tenistkou na čele juniorského žebříčku ITF, a to teprve v 16 letech. Už před sezónou věděla, že na juniorském okruhu objede jen Grand Slamy. Ty si chtěla především užít, i když zatím až do letošní sezóny na vytoužené finále ve dvouhře čekala (ve čtyřhře už titul měla). V ní si finálových účastí nejenom na juniorských Grand Slamech, ale i mezi ženami zažila hodně.
"Před Australian Open jsem se rozhodovala, jestli tam vůbec půjdu, protože to bylo hodně daleko. Rozhodli jsme se s trenérem, že ani nebudu hrát žádný přípravný turnaj. Minulý rok (2023) jsem se tam cítila velmi dobře, to rozhodlo," vyprávěla Renáta Jamrichová v Tiebreak Tennis Podcastu.
Už sice víc vyhlížela ženské turnaje, které plánovala po Australian Open, ale do každého turnaje podle svých slov dává všechno.
"Tím, že se mi předtím nepodařilo dostat do finále, tak účast v něm pro mě znamenala malé vítězství. Titul už byla jen třešničku na dortu," popisovala Jamrichová.
V zápase s domácí Emerson Jones zvítězila jasně 6:4, 6:1 a video po proměněném mečbolu obletělo svět. Jamrichová vůbec nevěděla, jak se má radovat. Až takhle velký úspěch to pro ni v tu dobu byl.
"Když jsem zpětně viděla video po proměněném mečbolu, vůbec jsem nevěděla, co se tam děje. Došlo mi to až po chvilce a draly se mi slzy do očí," okomentovala poslední míček finálového zápasu.
Australský megatalent, 16letou Emerson Jones, porazila i v druhém singlovém finále letošní sezóny. Bylo to na posledním Grand Slamu Jamrichové mezi juniorkami – Wimbledonu. Na něm si chtěla užít už jen tu atmosféru a naposledy strávit čas s lidmi, které potkávala během tří let na juniroském okruhu ITF. Svoje poslední utkání si užila právě s Jones, se kterou má přátelský vztah a byla ráda, že právě s ní mohla svůj poslední juniorský zápas sehrát.
"Hrály jsme spolu jen dvakrát a vždy ve finále grandslamu. Bylo mi jí líto už po Australian Open, po Wimbledonu ještě víc, ona se tam dostala zaslouženě, ale nějak mi to proti ní vždy sedlo. Tím, že jsme kamarádky, tak jsem věděla, že si budeme ten titul navzájem přát ať vyhraje kterákoliv z nás," rozpovídala se o vztahu s mladou Australankou.
Wimbledon byl pro ni speciální i z jiné stránky. Nijak se totiž na tento specifický Grand Slam, moc turnajů se na trávě nehraje, vůbec juniorských, nepřipravovala.
"Před Wimbledonem jsem nehrála přípravný turnaj, ani doma jsem nehrála na trávě. Přišla jsem s nulovou přípravou na tomto povrchu. Automaticky jsem na to byla připravená, bez toho abych na to trénovala," zmínila symbiózu s travnatým povrchem Jamrichová, která by se nebránila tomu, kdyby se jí podobný úspěch povedl mezi ženami.
Kromě dvou singlových trofejí neodešla s prázdnou ani z Grand Slamu, který odehrála mezi Austrálií a Wimbledonem. S Terezou Valentovou, která získala v Paříži double (dvouhra i čtyřhra) slavila v párové disciplíně. Přitom spolu čtyřhru hrály vůbec poprvé, ale podle slov rodačky z Trnavy si nesmírně od začátku sedly a hrálo se jí hladce a jednoduše. To potvrdily i na kurtu. K cestě za titulem neztratily ani set.
Větší pozornost v letošní sezóně ale dávala turnajům ženské dospělé kategorie. Po Australian Open chtěla prodat formu dál, ale naopak ji čekala dlouhá a nemilá pauza téměř dva měsíce.
"Během Australian Open mě bolel břišní sval, který jsem měla vícekrát zraněný. Hrála jsem dál, i když jsem z toho byla nervózní, ale podařilo se mi díky tejpům a lékům dohrát. Když jsem po Grand Slamu hrála ženský turnaj už jsem to zbytečně přetěžovala, a tak jsem pak se vrátila domů. Měla jsem sedm milimetrů velkou trhlinu ve svalu. Nevím, jak jsem to vydržela. Mohl za to adrenalin, protože ve finále Australian Open jsem to ani nevnímala," dodala ke své skreči na prvním turnaji ITF žen v roce.
Ještě během odskakování na juniorské Grand Slamy ale zvládla vyhrát dva turnaje – na tvrdém povrchu v Egytě a na antuce ve Španělsku. I mezi ženami tak byla schopná předvádět vysoký standard své hry.
" Dřív jsem na to nebyla připravená. Myslím si, že to byl jiný level po mnoha stránkách, jak psychicky, tak tělesně i herně. Mentalita ženského turnaje se nedá s juniorkami porovnávat. Tam jsem měla první dva zápasy na rozehru. Soupeřky proti mně nastupovaly s respektem a občas vědomím toho, že nemůžou vyhrát. U žen nezáleží na tom, kdo stojí na druhé straně. Zahrají cokoliv, jakékoliv mentální hry, aby vyhrály. Všechno mají zvládnuté, umí hrát vysoké míče, kraťasy, volej. Každá hráčka má v něčem velkou zbraň a skoro žádné slabiny," popisovala, jak si musela zvyknout na úplně jiný tenis Renáta Jamrichová.
Svoje zlepšení mezi ženami připisuje nejen vyzrálosti, ale i fyzické připravenosti jejího těla. Mezi ženami je momentálně na 374. příčce světového žebříčku. Pro ni představuje v uvozovkách jen číslo, kterému nedává tak velkou pozornost.
"Nedívám se na žebříček, ale na to, jak jsem se posunula herně. Když se člověk hodnotí podle žebříčku, tak se hodnotí jen podle toho, jestli dosáhl nějakého čísla. Někdy může splnit žebříčkový cíl, ale cítit se hůř a někdy to nesplní, ale může vidět ten progres."
Velkého úspěchu dosáhla na konci roku jako už stabilní část slovenského výběru kapitána Mateje Liptáka, v současnosti už jejího nového osobního trenéra.
"Mysleli jsme si, že tam nepobydeme moc dlouho, když jsme hned v prvním kole narazily na Ameriku," vzpomínala na los Billie Jean King Cupu Renáta Jamrichová.
"V týmových soutěžích hraje ale velkou roli týmová chemie. Holky mě vždy dobře přijmou, rozumíme si a ukazuje se to v těch zápasech. Proto si myslím, že se nám podařilo postoupit až do finále," dodala Jamrichová ke klíčovému faktoru slovenského tažení Billie Jean King Cupem.
Sama nastoupila vůbec do toho prvního. Ve dvouhře střetla zkušenou, teď už spíše deblouvou specialistku, Taylor Townsend. Zápas s ní jí i přes prohru 5:7, 4:6 dal do budoucí kariéry velkou zkušenost. S hráčkami jejího typu se na turnajích ITF nesetkala. Navíc se před utkáním připravovala na jinou soupeřku, a to očekávanou dvojku amerického výběru Peyton Stearns.
"Nastoupila jsem proti jiné hráčce, než jsem čekala. Nikdy jsem proti nikomu takovému jako Townsend nehrála, ten servis, šikovná ruka, nedokázala jsem se dostat do svého rytmu. Z toho jejího servisu, prvního i druhého jsem byla úplně ztracená a jakmile jsme se dostali do hry, dávala jsem si na sebe velký tlak, abych uhrála každý míček," popisovala náročnost utkání, které pro ni bylo jiné než jakýkoliv běžný turnaj.
"Je tam úplně jiný tlak, nejen od týmu, ale celého Slovenska," doplnila.
Z výsledku však nebyla dlouho zklamaná, hned přepnula do módu fanynky a podporovatelky svých spoluhráček, ať už Rebeccy Šramkové ve dvouhře, nebo ve čtyřhře dua Hrunčáková/Mihaliková. Právě dvě poslední zmiňované připravily nejnapínavější podívanou slovenskému publiku, když proměnily až sedmý mečbol v tiebreaku.
"Celá lavička málem dostala infarkt. Já jsem ani neměla čas vnímat, jak jsem hrála svůj zápas, hned jsem fandila, co to šlo," dodávala k prvnímu zápasu, po kterém Slovenky porazily i Australanky a Britky, než ve finále podlehly Italkám.
Tým taktéž skvěle táhla jednička Rebecca Šramková, která se podle Jamrichové s tlakem porvala bez problémů. Jednou v této pozici může být právě teď ještě 17letá Renáta Jamrichová, která s radostí sledovala počínání starší krajanky.
"Doufám, že mě nominují na další BJK Cup, nepřemýšlím o tom, že tým budu jednou táhnout," důrazně odpověděla s tím, že se koncentruje na přítomnost.
