Jak vypadá 20 let na tenisovém vrcholu? Někdo by mohl říct, že jde o pohádku, vysoké prize money, cestování, komfort a spokojený život. Klára Suchoň Koukalová ale ví, že tenis není jen pozlátko. Za svou kariéru zažila skvělé zápasy a okamžiky, ale také častý pocit samoty, stres, a s blížícím se koncem kariéry také jediná přání, nemuset již absolvovat cestu na pražské letiště a moci usínat každý večer ve své vlastní posteli. Rozhovor s tenistkou, která jako mladá snila maximálně o TOP 100, dokázala však mnohem více. O její skvělé tenisové cestě, která skončila uvědoměním, že pokud nefunguje hlava, nelze jít dál.
Pokud se vrátíme k vaší aktivní hráčské kariéře, na který moment vzpomínáte úplně nejraději?
Úplně nejraději vzpomínám na rok 2003, kdy jsem se poprvé dostala do 3. kola Australian Open z kvalifikace, porazila Monicu Seles a tehdy mladou kometu Marii Šarapovou a posunula se do nejlepší stovky žebříčku. Tenkrát jsem si uvědomila, že moje kariéra má a bude mít smysl, že se mi splnil můj sen. Byla jsem tam úplně sama, a tu noc, kdy jsem vyřadila Monicu Seles, který byla mým idolem, jsem nemohla usnout. Bylo to pro mě hodně emotivní. Telefon tehdy nepřestával svítit, chodilo mi obrovské množství gratulací. Pamatuji si, že jsem byla tak vzrušená, že jsem místo spánku jen dál četla a četla, byly to stovky zpráv, které jsem musela průběžně promazávat, protože tehdy ještě neměly telefony takovou paměť. Nebyla jsem šťastná jen sama za sebe, ale za i za své rodiče, bez kterých bych se profesionální tenistkou nikdy nestala. Museli hodně obětovat, investovat spoustu času a také peněz, tvrdě pracovat, aby pro mě vytvořili ty nejlepší podmínky. Tohle pro ně bylo to nejlepší díky. A děkovat jim nepřestanu nikdy.
A naopak na co nevzpomínáte vůbec ráda, co spojeného s kariérou profesionální tenistky můžete s klidným svědomím říct, že vám opravdu vůbec neschází?
Vzhledem k tomu, že tenis je individuální sport, byla jsem na všechno sama. Samozřejmě, můžete mít zázemí, podmínky, podporu, trenéry, fyzioterapeuty, kondiční trenéry, ale ten poslední fiftýn musíte udělat vždycky jen a jen vy. Co se týče vztahů mezi hráčkami, i když jsme měly dobrou partu, chodily spolu na večeře, trénovaly společně, tak při zápase jsme byly vždy soupeřky a každá chtěla vyhrát, pro výhru udělat vše. I z toho důvodu se obtížně hledalo to pravé kamarádství. Proto si myslím, že pokud některá z hráček po prohře řekne, že to soupeřce přála, tak je to prostě lež a pokrytectví. Pokud vítězství přejete soupeři, tak na kurt ani nechoďte. To přece nedává smysl. Soupeřky jsme vždy respektovala, měla k nim úctu, ale každou jsem chtěla porazit a výhru přála v první řadě vždy sobě. A takhle mi to přijde normální.
Těžké bylo samozřejmě také žít neustále zabalená v tašce, každý týden v jiné zemi, neustále v letadle, a také ve stresu. Ten vycházel z mých myšlenkové pochodů spojených s očekáváním. Například tam, kde jsem loni hrála finále, jsem myslela na to, že musím body obhájit i letos. Kdybych vypadla, propadla bych se třeba i o více než deset míst, a na dalších turnajích musela do kvalifikace, a tím pádem byla finančně v minusu. To byl problém, protože to, co mnoho lidí považuje za výdělek, výdělkem vlastně není. Jedná se o hrubý příjem před zdaněním, ze kterého je potřeba všechno platit. Živit sebe, trenéra, platit letenky a hotely.
Nestěžuji si, jen konstatuji fakt, že tenis opravdu není jen pozlátko. Sama jsem si to vybrala a žila v tom 20 let, ale nebylo to vždy růžové. Na druhou stranu mě tenis naučil absolutní samostatnosti, ale často mi chyběla rodina nebo kdokoliv, s kým bych si mohla popovídat.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé začala uvažovat o konci sportovní kariéry, co bylo spouštěcím bodem, kdy jste si řekla, že už to dál nepůjde?
Vždycky jsem si říkala, že skončím, až mi tenis nebude přinášet radost a já mu nebudu schopna dávat 100 %. Ke konci kariéry už jsem těžce nesla i cestu na pražské letiště, bylo mi do pláče, chtěla jsem být doma se svou rodinou, nebýt jen ve stresu a zažívat běžný život, ve kterém je normální, že jdete spát do své postele. Bylo mi 34 let, najednou jsem cítila, že těch 20 let na cestách se už na mé psychice podepsalo. Přijela jsem na turnaj a chtěla pryč, a v tu chvíli bylo jasné, že pokračovat nemá smysl. V tu dobu jsem se seznámila i s mým současným manželem, a i když mě maximálně podporoval, já jsem chtěla už něco jiného. Tak jsem po Wimbledonu řekla dost. Svého rozhodnutí nelituji, vím, že víc jsem ze svého unaveného těla a opotřebované hlavy dostat nemohla. Pamatuji si, že mi experti i trenéři konkurentek říkali: „Klárko, tenisem máš pořád na TOP30,” a já jim odpovídala, že to je sice hezké, ale hlava už na to nemá. A každý, kdo k tenisu alespoň trochu zná, ví, že hlava je alfa omega.
Účastnila jste se třech Olympijských her, dostala se do nejlepší dvacítky okruhu a porážela velká tenisová jména. Jste s odstupem času se svou kariérou spokojena? Je něco, co jste chtěla dokázat a nepodařilo se to?
Když jezdíte z turnaje na turnaj, žijete přítomností. Letíte z Madridu do Říma, a Madrid už musíte nechat za sebou. Nemáte čas se nějak moc nad svou kariérou zamýšlet. S odstupem času si ale člověk uvědomí, co se mu vlastně povedlo. To, že jednou budu patřit mezi nejlepších 20 tenistek světa. Já, holka, kterou dal táta „odložil” do tenisové školičky proto, aby si mohl jít zahrát debl s kamarády a mít ode mě klid, za což mu moc děkuju (smích), jsem se najednou ocitla v úplné elitě. Trochu mě mrzí, že na grandslamech se mi nikdy nepodařilo dostat se za bránu osmifinále, často jsem měla proti sobě hodně vysoko nasazené. Osmifinále s Šarapovou na French Open v roce 2012, kdy jsem hrála životní tenis a padla ve třech setech, mě bude mrzet asi navždy. Nebudu skromná a řeknu, že kdybych tuhle bitvu zvládla, tak půjdu ještě daleko. Jak jinak, Šarapová pak celý turnaj French Open vyhrála, kromě zápasu se mnou neztratila ani set.
Když jste se rozhodla skončit s kariérou profesionální tenisky, chtěla jste vždy zůstat u tenisu, nebo jste uvažovala i nad jinou životní cestou?
Po konci kariéry jsem měla rok volna, hodně jsem cestovala, ale tentokrát už jinak, než jak jsem byla zvyklá kvůli tenisu, prostě relaxovat. Bylo to pro mě něco nového, jít do letadla pouze s kabelkou. (smích) Najednou jsem nemusela chodit spát v deset hodin kvůli tréninkům, najednou jsem neměla naplánovaný den do poslední minuty. Měla jsem absolutní volnost a strašně jsem si to užívala. Po roce jsem začala přemýšlet, co by mě mohlo bavit, přeci jen jsem byla zvyklá celý život něco dělat, a tak mě napadlo zkusit komentovat tenis a přinést pohled profesionální hráčky.
Ještě v roli profesionální hráčky, jaký jste měla názor na sportovní komentátory? Měla jste nějaké oblíbené a pokud ano, snažíte se jimi inspirovat při vlastním komentování a částečně přebírat pozitiva, která na jejich komentování vidíte?
České komentátory ještě za aktivní kariéry jsem moc nevnímala, jen když mě někdo upozornil, ať si je poslechnu. Určitě jsou u nás velmi dobří komentátoři, kteří tenisu rozumí a cítí ho. Já osobně mám nejradši komentátory, kteří si sami profesionálním sportem prošli, když se k tomu přidá ještě hezký projev, je to paráda.
Pamatuji si, jak mě bavilo komentování běhu na lyžích v podání Kateřiny Neumannové. Myslím, že šlo případ, kdy komentátor zaspal na přenos a Katka celý přenos táhla sama. Běh na lyžích nepatří k mým oblíbeným sportům, ale tenkrát mě Katka dostala. Její profesionální názory, které poukazovaly na věci, kterých si komentátor, který neměl osobní zkušenost, nemá šanci všimnout. Její postřehy ze zákulisí mě úplně vtáhly do závodu. Každý to má ale samozřejmě jinak, někdo si raději poslechne příjemný hlas a krásný školený mluvený projev s tím, že se dozví to, co si může sám vyhledat nebo co sám vidí, někdo zase raději bude poslouchat ne úplně kulantní projev bývalého profesionála s tím, že se třeba dozví něco nového. Sto lidí, sto chutí.
Jak byste popsala svůj komentátorský styl někomu, kdo tenis nesleduje tak často, jak se snažíte prezentovat?
Moje hlavní síla je podle mého v tom, že na drtivé většině turnajů jsem hrála a s většinou hráček bojovala. O každé tak mužů říct něco, co kolegové třeba vědět nemohou. Snažím se tak divákům přiblížit věci ze zákulisí, a ne jenom to, co sami vidí nebo si můžou najít na internetu.
Pociťujete stále nějaké nedostatky při komentování zápasů, je něco, co byste chtěla zlepšit?
Jsem velký perfekcionista a v komentování jsem na sebe hodně tvrdá. Rozhodně na sobě musím neustále pracovat, nedovolím si přijít na žádný zápas nepřipravená. Neberu to jako samozřejmost a každý zápas komentuji s velkou pokorou. Jako rodilá Pražačka mám občas problém se spisovnou češtinou, někdy se samozřejmě člověk přeřekne, ale v tomhle se řídím radou mého zkušeného manžela - přeřek není chyba.
Inspiroval vás při výběru vaší současné kariéry, kterou je komentátorská dráha, váš manžel, který je televizním moderátorem? Pomáhal vám ve vašich začátcích, chodila jste za ním pro rady?
Manžel mi strašně moc pomohl. Byl to právě on, kdo zvedl telefon a začal moji další kariéru po tenisové etapě budovat. Měla jsem nějaké tréninkové komentování před lety na O2 s velmi zkušeným Jirkou Baumrukem, ale tam jsme se nakonec ještě nedohodli, protože měli plný stav. Mojí první profesionální komentátorskou štací tak byl bratislavský Digi Sport. Michal Hrdlička se zmínil řediteli Viktoru Blažkovi, a ten okamžitě řekl, ze mě chce.
Začátky byly těžké, nebudu říkat, že vše šlo jak po másle. Naštěstí Kovářova kobyla nechodila bosa a všechno jsem mohla konzultovat doma s Petrem. Je z kantorské rodiny, má to v krvi, takže učitel to byl sice přísný, ale byl vždy po ruce, a to bylo nejdůležitější.
Hodně mi také pomohl tým Digi Sportu v čele s Viktorem Blažkem a tenisovým šéfkomentátorem Markem Vaňousem. Ráda bych jim tedy tímto vzkázala, že jim moc děkuji!
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Změnilo se za dobu, co jste součástí O2 TV Sport, vnímání kritických komentářů vůči vašemu komentování a najdou se ještě stále komentáře, které jsou schopny vás kritizovat, protože jste žena? Cítíte v tomto ohledu určitý posun? Přece jen český divák v době, kdy jste začínala, nebyl úplně zvyklý na ženský komentář sportu…
Ženský komentář byl samozřejmě pro českého diváka něco nového, ale naopak ve světě je to úplně běžná věc. Drtivá většina ohlasů byla od začátku pozitivních, avšak pochopitelně se našly i negativní. Setkala jsem se i s komentářem, že jsem jako tenistka kazila tikety a teď je kazím i jako komentátorka, protože údajně fandím té, na kterou pán nemá vsazeno, že ho to vytáčí a že ho štvu. Ale tomuhle se člověk může jen smát. V aktivní kariéře mi přišlo tolik zpráv, kde mi vyhrožovali, přáli smrt, rakovinu a podobně. Po tomhle všem jsem vůči takovým lidem naprosto imunní. Kritika i pochvala je důležitá věc, posouvá vás dál. Ale musí být konstruktivní. Když vás někdo kritizuje za to, jaký on má pocit, je to prostě jen jeho subjektivní pocit. Znovu tedy podle mě platí, sto lidí, sto chutí.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Když sledujete takové množství zápasů, které zároveň komentujete, hra a sebeprezentace které hráčky je vám osobně nejsympatičtější?
O mně je známé, že miluji agresivní tenis plný vítězných úderů. Ráda komentuji Arynu Sabalenku, Madison Keys a Karolínu Plíškovou. Prostě ranařky.
Pokud máte v zápase favoritku, třeba na základě osobních zkušeností s touto hráčkou, snažíte se zůstávat objektivní nebo sdílíte názor, že emoce do komentování patří?
Pro O2 TV sport jsou prioritou české tenistky, těm se samozřejmě fandí a přeje vítězství. Pokud hrají dvě Češky proti sobě, musím být objektivní. Je pravda, že někdy mám trochu problém nefandit třeba Švýcarce Stefi Voegele, nebo tenistkám, ke kterým jsem měla blíž. Troufám si ale tvrdit, že při komentování jsem naprosto nestranná. Když ale hraje právě česká hráčka, je na místě, aby byl komentátor na její straně.
Máte pocit, že vaše dlouholetá zkušenost s účastí na turnajích okruhu WTA vám hodně pomohla v roli komentátorky, a díky sdílení vašich osobních zkušeností se vám podařilo lépe přiblížit televiznímu publiku?
Doufám, že diváci jsou rádi, že se dozví něco nového jak o turnajích, tak o hráčkách. V tom je moje největší síla, moci říct něco co není vidět, komentovat nejen to, co se stalo, ale i proč se to stalo.
Momentálně komentujete antukový turnaj ve Stutgarttu (Porsche Tennis Grand Prix). Máte na tomto turnaji svou favoritku?
Turnaj ve Stuttgartu je vždy nesmírně silně obsazen. Samozřejmě přeji českým tenistkám a věřím, že jedna z nich získá titul.
Turnaj se hraje bez diváků z důvodu pandemie koronaviru. Někteří tenisté se vyjádřili, že bez diváků pro ně turnaje nemají smysl a nechtějí na ně jezdit. Jaký na tohle máte názor vy, myslíte si, že byste z tenisu dokázala mít radost i před prázdným hledištěm?
Ženské turnaje, hlavně první kola, se s hrstkou diváků hrály celkem často i před koronavirovou pandemií. Například v Číně bylo někdy v hledišti pro pět tisíc lidí třeba deset fanoušků, takže pandemie někde zas takovou změnu neznamenala. Jsou však samozřejmě tenisové bašty, kde to vře v hledišti od začátku.
Prázdné hlediště pro hráčky asi nebude takový problém, ale lepší je to pochopitelně s diváky. Já třeba nikdy lidi na tribunách moc neřešila. Hrála jsem se Serenou v plné aréně, ale vnímala jsem jen nás dvě, nic jiného. Důležité je, že se vůbec v tak složité situaci tenis hraje a pevně věřím, že se brzy vrátíme do normálu.
Přátelé,
díky za působivý rozhovor formou i obsahem. Kultivované otázky redaktorky Barbory Večeřové navozují příjemnou atmosféru a věcnost daného rozhovoru s naší dlouhodobě vynikající tenistkou Klárou Suchoň Koukalovou a to až do jeho samého závěru. Velmi zajímavá jsou její sdělení o vlastních pocitech při nastoupení nové kariéry.
Těším se na další rozhovory s osobnostmi našeho tenisu, případně i jiných odvětví sportu. A to s obdobnou dávkou profesionality, jako je tomu v tomto rozhovoru.
Přeji hodně zdraví.