Dobrý den Kristýno, děkuji, že jste byla ochotná poskytnout nám rozhovor. Nejdříve bych se vás chtěl zeptat, jak se vám daří?

Jak se mi daří? Daří se mi dobře. Tak teďka jsem tady takhle na skok na kempu. Je to takový rozlítaný to léto. Samé turnaje a hodně přejíždím. Ještě dneska jedu do Německa, kde budu hrát zítra ligu a pak zase na turnaj, takže je to takový plný, ale daří se mi dobře a jsem spokojená.

Rád bych zabrousil do minulosti. Jak jste s tenisem začínala? Kdo Vás k němu přivedl?

Jak jsme se ségrou byly dvě, tak tam nebyla varianta, že by jedna dělala něco a druhá něco jiného, takže jsme obě začaly s tenisem v Lounech, kde jsme se narodily. Rodiče nás na něj dali a nám byly tři a skoro jsme nevěděly, že tenis existuje. Tak nějak jsme si ho zamilovaly a vydržely jsme u něho. Nikdy jsme k němu neměly žádnou nenávist a nás to odmalička bavilo, což je podle mě možná takový unikát (smích).

Bylo těžké skloubit tenis se školou?

Tak určitě je to těžší. Samozřejmě každý má jiné možnosti. Někdo upřednostňuje sport, někdo školu. My jsme měly štěstí, že rodiče na té škole nějak extra netrvali, takže jsme v klidu dodělaly základní školu a pak jsme začaly střední, kterou jsme teda nedodělaly. Já si ale myslím, že pokud chce člověk dělat něco naplno, nejde sedět na všech židlích. Takže to bohužel odnesla ta škola, ke které, pokud budeme chtít, se snad v budoucnu dostaneme.

Během juniorské kariéry jste prošla do semifinále Australian Open, kde jste prohrála. Vaše sestra tento turnaj opanovala. Mrzelo vás, že jste si proti sobě nezahrály finále na grandslamu?

Jo, to mě strašně mrzelo, protože se to tenkrát dalo. Vím, že jsem prohrála s Robson, která teda hrála dobře, ale ten zápas se mi straně nepovedl, takže mě to mrzelo. V tu chvíli jsem ale nevěděla, že je ségra ve finále, protože hrála až po mě a já to tak nebrala. Celkově mě ale mrzelo, že jsem prohrála tak těsně před trofejí.

Ve stejném roce jste vyhrála juniorku na Wimbledonu. Jak moc si tohoto úspěchu ceníte?

Tak teď zpětně se na to moc nedívám, protože už to je docela dávno. Pořád je to ale grandslam. Sice jen juniorský, ale je hezké být tam napořád zapsaná v té historii. Spousta lidí třeba vytáhne fotku z toho Wimbledonu, nebo si na to vzpomenou, ale já se k tomu nevracím.

Jak těžký byl přechod z juniorů mezi profesionály?

My tím, jak jsme hrály mezi dospělými už od nějakých čtrnácti nebo patnácti, tak jsme si spíš vždycky do těch juniorů "odběhly". Takže to nebylo tak, že bychom se musely pasovat s dospělými, ale vím, že spousta holek s tím má problémy. Přece jenom, ten juniorský tenis je tak trochu dětský a potom v těch ženách je to všechno takový těžší.

Svůj debut v hlavní soutěži jste zažila proti Marion Bartoli na turnaji v Praze. Byla jste ráda, že jste měla šanci si proti ní zahrát?

No nebyla (smích). Protože v tu dobu, já už si to přesně nepamatuju, byla asi druhá nasazená, hrála dobře a pro mě to byl v tu dobu hodně obrovský turnaj. Byl v domácím prostředí a já jsem byla nervózní. Na ty první turnaje na jednu stranu vzpomínám ráda, na druhou stranu jsem si to nedokázala ani trochu užít, což se s postupem času změnilo. Já si ty české turnaje užívám, ale dřív to tak nebylo. Pro mě to byl spíš stres a ještě samozřejmě takhle dobrá soupeřka, která vám nenechá míček zadarmo. Takže jsem dostala na prdel (smích).

První titul na okruhu ITF jste získala v japonské Kurumě, kde jste porazila svou sestru Karolínu. Jaký to byl pocit? Jaké to vůbec je hrát proti sestře?

Jo vidíte, to si ani nepamatuju, že to byl první titul a ještě proti ségře (smích). Párkrát jsme spolu hrály. Dříve častěji a teď už se modlíme, aby k tomu nedošlo. Už je to strašně sledovaný a samozřejmě ten stres by byl obrovský. Jednou jsme to teda zažily, ale bylo to takový vystresovaný. Jediný, proti komu na každém turnaji nechci hrát, je ona.

O rok později jste se dočkala první výhry WTA nad Renatou Voráčovou. Jak vnímáte zápasy proti svým krajankám? Berete je jako každý další zápas?

Tyjo, asi jo, asi to je těžký. Nikdo z holek podle mě nechce hrát s krajankou. Každý to sleduje, ví, co kdo říká, jak to zvládne ta a jak ta. Tu dobu, kdy jsem vyhrála nad Renatou, si ani moc nepamatuju. Mně bylo málo, jí zase docela dost. Ona byla favoritka a pro ni to bylo v tu dobu asi těžší.

V roce 2013 jste se poprvé dostala do TOP 100. Co pro vás pokoření tohoto milníku znamenalo?

Tak ta první stovka se u těch ženských bere tak nějak napůl jako povinnost. Nechci říkat, že pokud se nedostanete do stovky, tak nehrajete, ale nějaké ty ambice by měly být a ta stovka nebo sto padesátka byla tou mojí. Jeden cíl byl pro mě splněný, ale vždy jsem chtěla víc a i teď mám pořád vyšší očekávání. Myslím, že mám rozhodně na víc než se pohybovat jen okolo té stovky, ale když si vezmete, že jste mezi sto nejlepšími, je to určitě taky úspěch.

Na Australian Open 2016 jste pokořila jeden rekord. V zápase druhého kola jste nastřílela nejvíce es (celkem 31) na okruhu WTA. Jak moc spoléháte při zápase právě na servis?

Ten rekord podle mě ještě držím. Já jsem těch rekordů měla víc, ale jeden mi nějak neuznali. Ale na servis strašně spoléhám. Když mi nejde, jsem taky taková nervózní a frustrovaná, ale je to zbraň. Aby ne, s mojí postavou a technikou. Bez toho servisu bych hodně zápasů nevyhrála.

Ve stejném roce jste vybojovala svůj první titul na okruhu WTA v Taškentu. Jak moc si tohoto titulu vážíte?

Tak je to můj jediný titul. Měla jsem pár možností přidat, ale zatím se to nepovedlo. Pořád ještě budu bojovat, abych něco připsala. Titulu si samozřejmě strašně cením, protože spousta dobrých hráček nemá ještě ani jeden, a každý titul je dobrý. Hlavně na okruhu WTA, takže jsem za něj ráda.

V roce 2017 jste prožila skvělou sezónu. Dosáhla jste zatím svého nejvyššího žebříčkového postavení. Byla jste se sezónou spokojená?

Tak v tu dobu mi přišlo, že ta sezóna byla taková normální. Teď když se zpětně kouknu, tak ji beru jako úspěšnou a dobrou, ale pořád si stojím za tím, že se to dalo zahrát líp a mohla jsem být třeba v TOP 30. Jsou to malé rozdíly, které v kariéře rozhodují o postavení v žebříčku a o vítězství, ale určitě to byla jedna z těch nejlepších.

V tomto roce jste si na turnaji v Číně způsobila kuriózní zranění, když jste se zranila o větrák. Co vám běželo hlavou, když se to stalo?

To bylo takové nešťastné. Už je to dlouho. Ta kauza běžela docela dlouho a bohužel se tím zkazila celá sezóna. Já sem pak nemohla hrát, ten turnaj se zkazil, přitom sem tam mohla jít o hodně dál. Hrála jsem dobře, trošku jsem vypadla z rytmu. Nešťastně jsem se tam dotkla toho větráku a rozřízlo mi to prst.

V letošní sezóně jste si dala na pár týdnů pauzu od tenisu kvůli zranění ramene. Jak je na tom rameno teď?

Teď zrovna docela dobrý. Nějaké malé zranění pořád mám. Je to spojené trochu s tím ramenem, vlastně ty klíční kosti a tak. Není to ale něco, co by mě tolik limitovalo. Snad se to všechno posouvá k lepšímu.

Dnes (23. 7.) jste strávila den tady v akademii na kempu s dětmi. Jak jste si to užila?

Já jsem nadšená. Nejenom proto, že jsem tady, ale i z těch dětí, ze kterých je cítit to nadšení a že se těšily na to, až přijdu. Samozřejmě když ségra nemohla být tady se mnou, což by bylo lepší, tak jsem tady za rodinu alespoň já. Jsem nadšená z toho, jak vidím v těch jejich očičkách to nadšení a jak je to tady baví. Všichni si jdou pro fotku a těší se, až za nimi přijdu na kurt. Já jsem tady strašně ráda.

Děkuji moc za rozhovor.

Díky moc.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Kristyna Pliskova (@kristynapliskova)