Ahoj Robe. Děkuju, že jsi přijal pozvání na rozhovor. Mohl by ses nám na začátek trochu představit?

Já děkuju za pozvání. Většina lidí mi říká Rob Steckley, ale přátelé mě nazývají Stecks. Jsem bývalý profesionální tenisový hráč, ze kterého se před 12 lety stal trenér. Miluju práci s lidmi a rád jim pomáhám na jejich cestě…a taky stále pracuju na sobě (smích).

Chtěl jsi zůstat u hraní nebo jsi chtěl být od začátku tenisový trenér?

Jsem bývalý hráč Top 20 na ITF mezi juniory, byl jsem jedničkou v Kanadě. Stal se ze mě skvělý kolejní hráč a pár let na to jsem hrál na ATP Tour a reprezentoval jsem Kanadu v Davis Cupu. Takže ano, když mě ještě bavilo být na kurtu a věnovat tomu svůj čas, dalo se o mně asi říct, že jsem hrál docela slušně.

Tak kdy jsi si uvědomil, že chceš být tenisovým trenérem?

To byla celkem zajímavá cesta. Až když mi bylo kolem pětadvaceti, plně jsem pochopil mentální stránku tenisu a byl schopný se plně oddat hraní. Ale tou dobou už jsem cítil, že mi dochází motivace. Mezi 25-27 lety jsem konečně mentálně dospěl a doopravdy jsem si začal užívat pomáhání ostatním. Shodil jsem ego a zjistil, že tenis byl mnohem víc než jenom já. Bohužel tou dobou jsem hrál semifinále na challengeru a natrhl jsem si rotátorovou manžetu (šlachy v oblasti ramene, pozn. redaktora). V tu dobu jsem měl málo peněz a rychle jsem si uvědomil, že můj peněžní příjem byl asi na stejné úrovni jako moje motivace pokračovat a soutěžit dál jako hráč.

Naštěstí pro mě ta změna byla celkem jednoduchá, jelikož jsem měl spoustu koníčků a zájmů. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem nebyl schopný dosáhnout mé špičkové hráčské formy, neuměl jsem se každý rok zavázat tenisovému rozvrhu na plný úvazek.

Čím si musel projít, aby ses stal koučem?

Přeměna z hráče na trenéra je zajímavá, protože nejdřív musíš porozumět, kterému typu trénování se chceš věnovat.

Můžeš trénovat na vysoké úrovni, být profesionální trenér v tenisových klubech a akademiích, nebo jako já… trénovat na profesionálním okruhu. Já osobně jsem byl prvním rokem zmatený, ale to, co mi pomohlo, byla moje ustavičná potřeba všechno zkoušet. Vlastně jsem přijal všechny nabídky a příležitosti, které se ke mně dostavily a donutily mě k tomu, abych poznal, který styl trénování se nejvíc hodí k mé osobnosti. S tím, že jsem přijal tolik nabídek, jsem byl obklopen těmi správnými lidmi, kteří mi vždy skvěle poradili. A nejdůležitější je vždy věřit svému vnitřnímu hlasu, v tom jsem dobrý. Dělal jsem věci, které mě nejvíc motivovaly. Rád si říkám, že já vytvářím své vlastní štěstí a zatím to vychází (smích).

Kdo byl první hráč, se kterým jsi spolupracoval?

Pamatuji si, že během prvního roku, co jsem trénoval, jsem dostal pozvání, abych dělal mentálního kouče v kanadské tenisové asociaci. Ze začátku jsem spolupracoval s mužskými tenisty. Pracoval jsem na ITF a ATP Tour, ale pak jsem byl jednoho dne osloven mým dobrým kamarádem Sylvianem Brunem, který je mimochodem ředitelem ženského tenisu v Kanadě, který se mě zeptal, jestli bych nechtěl zkusit spolupracovat s Aleksandrou Wozniak. Tehdy se pohybovala okolo 50. místa na žebříčku a byla nejvýše postavenou Kanaďankou. To bylo něco. Zastavil jsem se a nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, protože jsem se necítil pohodlně. Řekl mi, že si myslí, že by mi to mohlo jít a pokud by to nevyšlo, alespoň bych si vyzkoušel, jaké to je na Tour a pak bych se vrátil zpátky. O téhle nabídce jsem přemýšlel zhruba půl dne. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl nervózní, ale tyhle nervy byly ty, co mě nikdy nezklamaly. Takže později v ten samý den jsem si řekl „Pojďme na to!“.

Ten samý týden jsem odletěl na Floridu. S trochou dobrého steckley-štěstí se nám turnaj na Floridě podařilo vyhrát a brzy se nám začalo dařit. Aleks se dostala na 20. pozici v žebříčku, což bylo její maximum.

Překvapilo tě, že jsi začal spolupracovat s hráčkami z WTA?

Popravdě mi spolupráce sedla. Můj kamarád Sylvain také viděl, že moje povaha je pro práci s hráčkami z okruhu WTA vhodná a já si rychle začal užívat vztahy, které jsem na WTA Tour získal. Když se nad tím zpětně zamyslím, ani mě to nepřekvapuje, protože jsem měl hodně blízkých kamarádek a za tato přátelství jsem hodně rád.

Jak dlouho jste s Aleksandrou spolupracovali?

S Aleks jsme spolupracovali něco přes rok. Společně strávený čas jsme si užili, ale byl čas se posunout dál, pohledy na věci se mění.

Kdy a jak jste se potkali s Lucií Šafářovou?

S Luckou jsem se potkal skrz Aleks. Když jsem byl trenérem Wozniakové, hledal jsem pro ni deblovou spoluhráčku. Našel jsem jí neuvěřitelně talentovanou levačku, která se jmenovala Lucie Šafářová. Řekl jsem Aleks: „Budeš s ní hrát,“ (smích).

Zbytek je historie….

Vy dva jste měli skvělý vztah. Přivedl jsi ji k největším úspěchům její kariéry. Jak se cítíš, když se podíváš zpět na vaši spolupráci?

Měl jsem štěstí, že jsem přišel v ten správný čas její kariéry a života. A jak jsem řekl, rád si říkám, že jsem strůjcem svého štěstí.

Bylo to mnohem víc než jen pracovní vztah. Dalo by se říct, že se z nás stala rodina. To byl klíč k silnému poutu a důvěře, kterou jeden k druhému máme. Vždy jsme si říkali, co cítíme a navzájem jsme se vyslechli. Kdybych ji netrénoval, nebyl bych tím trenérem, otcem a manželem, jakým jsem dnes.

Samozřejmě můžeme mluvit o společných úspěších, ale já byl jen součástí rovnice, která ji dovedla mezi nejvýše postavené hráčky na světě. Nerad bych si přivlastňoval její kariérní úspěchy. Okolo takové hráčky bývá tolik lidí, kteří ji dovedou ke všem skvělým výsledkům. Já jsem strašně vděčný, že jsem mohl být poslední kapitola v této knize.

Je vůbec možné vybrat jeden moment s ní, za který jsi nejvíc hrdý?

Moment, na který jsem nejvíc hrdý? Samozřejmě se můžeme bavit o výsledcích a žebříčku, což pro nás byly obrovské momenty, ale popravdě jsem nejvíce hrdý na takové ty malé věci. To, že ve mně vložila důvěru, kterou jsem si ale samozřejmě na začátku musel získat. Její schopnost nechat věci plavat a pravidelně se vracet pro víc. A nejvíc to, že ji můžu nazvat svojí kamarádkou a že si nemusím dělat hlavu z toho, že bude jeden z nás sobecký. Na to jsem opravdu hrdý. Je to neuvěřitelný pocit pro mě jako pro trenéra a osobu, která měla štěstí něco takového zažít a tohle je to, co každý v tenisovém světě hledá.

S Luckou si začal natáčet vtipná videa a teď natáčíš videoklipy pro muzikanty. Jak se z koníčka stala tvá druhá práce? 

Ty jo, když jsem začínal, ta videa byla strašná (smích). Ale to byl teprve začátek hledání sebe samého v kreativním světě. Když jsem Lucku potkal, byla opravdu hodně stydlivá. Těžko uvěřit, že to je dnes ta samá osoba. Tehdy jsem v tom viděl příležitost dělat to, co mě bavilo, společně s tím, že bych natáčením těchto videí mohl dostat Lucku z její ulity, aby se cítila pohodlně a sebevědomě. Byl to také nástroj pro mě a pro ni, jak se odreagovat a uvolnit se od stresu. Vytvořili jsme si svůj vlastní svět, ve kterém jsme si mohli ze sebe dělat srandu a kde nám čas utíkal.

Teď zpět do současnosti. Miluju filmování a teď jsem schopný se na to lépe soustředit, trávím nad tím hodně času a začínám si tak tvořit novou kariéru. Hádám, že bych měl poděkovat Lucce a zbytku mých hráčů za to, že mě vždy nechali trénovat si to na nich (smích).

Zpátky k Lucce. Navštívil jsi ji někdy po ukončení kariéry v České republice?

S Luckou jsme neustále v kontaktu. Naše rodiny si jsou velmi blízké. Minulý rok jsme plánovali, že ji přijedu navštívit, ale kvůli covidu jsem nakonec nemohl odcestovat. Až tahle šílená doba skončí, plánujeme, že se naše rodiny navštíví. Kdo ví, možná já a můj štáb budeme natáčet její svatbu.

Jak moc máš rád Českou republiku?

Co na Česku jde nemilovat? Polovina mojí rodiny je z Polska, takže mě vychovali dost východoevropsky. Tyhle dvě země si jsou velmi podobné a v obou se cítím jako doma. O Češích můžu říct jen skvělé věci. Opravdu se cítím, jako by část mě byla z Česka a tenhle pocit bych za nic nevyměnil.

Znáš nějaká česká slovíčka? Naučila tě Lucka nějaká?

Samozřejmě, že znám některá česká slova, ale nejvtipnější, které nemůžu dostat z hlavy je „lehni“. Nejsem si jistý, jak to vyhláskovat, ale jak si Lucka pořídila pejska Rockyho, stala se ze mě psí chůva a tohle slovo jsem během zápasů neustále opakoval, aby byl Rocky v klidu (smích).

V roce 2018 jsi trénoval Denise Shapovalova. Je nějaký rozdíl trénovat hráče z ATP a WTA?

Pracovat s Denisem bylo skvělé. Je to další talentovaný levák, v mnoha směrech hodně podobný Lucce. Změna z WTA na ATP přichází podle toho, jak je trenér schopný komunikovat se svými atlety. Jsou tady nějaké rozdíly, které můžu zmínit, ale nejužitečnější rada pro ty, které to zajímá, je změnit své komunikační schopnosti, a tím mám na mysli, že s hráčkami WTA o věcech více diskutujete. Je jedno, jestli to je taktika, vzory, denní zvyky atd.

Hráči ATP chtějí být o samotě. Klíčem je poznat, kdy je čas dát jim radu a dát ji správně.

Každý z nich je trochu odlišný, ale já si užívám oba styly, oba testují moje trenérské schopnosti.

Můžu spolupracovat jak s ženami, tak s muži. Přizpůsobím se situaci a tomu, co je potřeba a dám se do práce.

Jaký byl nejvtipnější zážitek, který jste spolu zažily?

Náš nejvtipnější zážitek? Bylo jich opravdu hodně. Je to strašně vtipný kluk a já si užil čas, který jsme spolu trávili. Navzájem jsme se jeden od druhého učili.

Teď spolupracuješ s Anastasií Pavlyuchenkovou. Bylo těžké ji udržet aktivní během koronavirové přestávky?    

Anastasia je přirozeně vysoce motivovaná a soutěživá. Takže když se Tour kvůli covidu přerušila, tak si stejně jako většina hráčů potřebovala trochu odpočinout. Řekl jsem jí, ať si dá pauzu a ať chvíli odpočívá. Zůstala aktivní, protože cvičila a já jí vytvořil tréninkový plán, zatímco nemohla na kurt.

Potom, co se vrátila z dovolené, byla hodně motivovaná. Začali jsme s fyzičkou a upřímně jsme se u toho hodně nasmáli. Během té pauzy jsme oba prožili momenty, kdy jsme byli frustrovaní, ale já se na to snažím dívat jako na velmi unikátní událost v lidské historii. Takže to, že jsme si to užívali, bylo lepší, než kdybychom s tím bojovali. Mluvili jsme spolu každý den, posílali si vtipné hlasové zprávy.

Když potom měla možnost odjet z Ruska do Francie, tak jsme změnili naši rutinu a udržel jsem ji tak motivovanou, jinak by se úplně zbláznila (smích).

Změnila tahle dlouhá přestávka tvoje plány?

Tohle období během covidu pro mě byl hodně velký moment v životě. Dalo mi to lepší vizi toho, jaké jsou moje hlavní cíle, co je důležité. Miluju cestování, trávit čas na tour a pracovat s těmi nejlepšími, ale vždycky jsem miloval domov, zvlášť teď, když mám manželku a dvě krásné dcery a zbytek rodiny z obou stran.

Překvapilo tě, že se sezóna 2020 rozjela? Nebo měli počkat o něco déle?

Nemyslím si, že jsme byli překvapení, protože všichni lidé pracovali hodně tvrdě na tom, aby se sezóna rozjela. Kdyby se to nepodařilo, tenis by utrpěl obrovskou finanční ztrátu. Na jednu stranu mohlo být pro všechny jednodušší pochopit, že prostě nebude žádná sezóna, což by bylo lepší než být v nejistotě. Na druhou stranu to, že jsme ještě sezonu dohráli, umožnilo tenisu, aby zůstal aktivní. Ale rozhodně není jednoduché cestovat právě teď po světě. Bohužel to není taková sranda jako předtím.

Anastasia hrála exhibiční turnaj v akademii Patricka Mouratogloua. Co si myslíš o pravidlech téhle exhibice?

Líbí se mi formát, jaký Patrick vytvořil. Pro tenis je to skvělé. Podle mě tenis potřebuje nějakou změnu. Měl by si udržet základy, ale všechno se potřebuje vyvinout a já osobně si to myslím už řadu let, takže bylo skvělé vidět něco nového.

Dovedl by sis představit sledovat tenis s těmito pravidly?

Jak už jsem řekl, neměnil bych tenis úplně, nicméně bych v budoucích letech tento formát přidal do sezóny nebo bych něco změnil na klasických pravidlech. Myslím, že najdeme způsob, jak změnit tenis, aby byl zajímavý pro všechny.

S Anastasií jsi cestoval na turnaje do Francie. Jak velký rozdíl to byl v porovnání s normální sezónou a turnaji?

V Paříži byla sranda. Zima, ale sranda. Ta bublina tam byla zajímavá. Jestli bychom takhle měli cestovat už navěky, byl by to pro nás problém (smích). Teď to odrazuje spoustu lidí, ale musíme to podstoupit, aby se věci daly do pohybu, eventuálně se vrátily do normálu, a udělali jsme je ještě lepšími, než byly.

Jaká byla v Paříži situace?

Neměli jsme možnost podívat se do města, což byla strašná škoda. Mrzí mě, že si nemůžeme užít čas venku ve městech, která navštívíme. Pokud nepíšete recenze hotelů… což ale není taková zábava (smích).

Rok 2021 je tady. Už jsi slyšel o pravidlech, která na tour budou panovat? Podle mě jsou hodně přísná. Co si o nich myslíš?

Ta pravidla budou přísná, dokud se nezbavíme nařízení a covidu. Myslím, že organizátoři se učí pořádat turnaje v těchto šílených podmínkách.

A pojedeš s Anastasií do Austrálie?

Potom, co jsem na poslední chvíli zmeškal let do Dubaje, kde jsme se měli potkat, jsem se rozhodl, že teď na chvíli přestanu cestovat. Je pro mě složité být od rodiny několik měsíců. Není to něco, pro co jsem se upsal. Až se situace kolem covidu uklidní, samozřejmě si dokážu představit, že se na tour vrátím.

Jakou radu bys dal mladým hráčům?

Moje rada je, aby opravdu chtěli a byli posedlí tím, co dělají. Nebojte se být skromní a buďte plní energie, ať už je situace jakákoliv. Je ve vašich rukou to udělat lepší a nezapomeňte pokaždé poděkovat. Teď zním jako něčí táta, asi bych měl přestat (smích).

Děkuji ti za rozhovor. Moc jsem si to užil. Přeji ti hodně štěstí do budoucna.

Taky jsem si rozhovor užil. Nepřestávejte dělat to, co děláte.

Pro anglickou verze klikni ZDE.