Ještě jednou přeji dobrý den, Theodore. Jsem rád, že jste přijal naše pozvání na rozhovor. Mohl byste se na začátek trochu představit?

Dobrý den, jmenuji se Theodor Devoty. Narodil jsem se ve Dvoře Králové nad Labem skoro už před 40 lety. Tenisovou raketu jsem chytil poprvé do rukou v devíti letech.

Nyní jste tenisový trenér, ale předtím jste byl hráč. Kdo Vás k tenisu přivedl?

Začal jsem s hokejem a fotbalem ve Dvoře Králové a v devíti letech mě rodiče přivedli k tenisu na tamních kurtech. Láska k tomu sportu stále trvá. Do osmnácti let jsem vyrůstal a trénoval ve Dvoře Králové. Po maturitě jsem šel do Prahy do tenisového klubu Neridé, kde jsem fungoval 19 let jako hráč a zároveň jako trenér mládeže.

Takže původně jste měl v plánu věnovat se hokeji a fotbalu? Co Vás nakonec na tenise uchvátilo?

Ty možnosti tam byly trošku omezené a mě bavil a baví sport jako takový, ale až na tenise jsem si já nebo spíš rodiče uvědomili, že tento individuální sport pro mě bude ta správná cesta, za což jsem svým rodičům vděčný, že mě k tomu sportu přivedli.

Jak moc těžké byly profesionální začátky?

Juniorské turnaje do osmnácti let jsem hrál jen na území České republiky, na žádném jsem nebyl v zahraničí, protože to by bylo pro naši rodinu finančně náročné. Na turnaje do zahraničí jsem začal jezdit až když mi bylo 21 let, kdy už jsem bydlel v Praze. Byl jsem v klubu, kde jsem měl k dispozici byt a musel jsem převážně hrát různé ligy, abych mohl ty finanční prostředky použít na turnaje kategorie Futures a tehdy ještě Satelity.

Co považujete za největší úspěch Vaší hráčské kariéry?

Na titul kategorie Futures ani Challengers jsem nikdy nedosáhl, ale byl jsem jednou ve finále v singlu v Karlových Varech, takže asi tento turnaj se dá považovat za moje maximum hráčské kariéry.

Kdy jste se rozhodl definitivně ukončit kariéru tenisty? A co Vás k tomu vedlo?

No, tuším, že mi bylo 27 nebo 26. Musel bych dohledat přesně. Byl to pro mě trosku začarovaný kruh, od 21 do 26 let jsem hrával turnaje kategorie Futures, občas Challengers a byl jsem stále na stejné úrovni žebříčku mezi 700-900 ATP a tam, když člověk tráví roky na stejném místě, tak to není jednoduché. K ukončení mě asi opět bohužel dovedly finanční podmínky, protože cestovat mimo Evropu jsem si nemohl dovolit. V ten rok jsem právě dostal v klubu nabídku, jestli se nechci zároveň trošku podílet na přípravě juniorských hráčů… Tak jsem se rozhodl, že to bude asi ta správná cesta pomoci někomu jinému k jeho tenisovým cílům.

Začal jste tedy pracovat jako trenér. Kdo byl první hráč, se kterým jste spolupracoval?

Ano, začal jsem působit v klubu jako trenér, převážně pro dorost a starší žáky. Těch jmen tam bylo hodně a nerad bych na někoho zapomněl, ale na přelomu roku 2010-2011 mě oslovil Radek Štěpánek, se kterým jsem spolupracoval až do ukončení jeho kariery.

Jak jste se s Radkem seznámili?

Přes Petra Pálu, se kterým jsem byl v kontaktu. On s ním v tu dobu cestoval po turnajích, a když byli v Praze a sháněli někoho na hraní, tak se mi ozvali, jestli nechci dorazit si zahrát. Pak už to mělo svůj průběh a vývoj.

Vaše spolupráce začala úspěšně. Radek vyhrál turnaj ve Washingtonu, kde jste byli poprvé společně. Očekávali jste hned na úvod takový úspěch?

Přesně tak. Hned náš první výjezd skončil titulem. Pro mě to bylo všechno celé nové. První velký turnaj této kategorie, jste najednou na kurtech s hráči, na které koukáte v televizi, doprovázíte českého reprezentanta, takže pro mě to bylo něco speciálního. Když pak hráč, se kterým tam jste, při finálovém ceremoniálu mluví do mikrofonu o vás a děkuje vám, tak to jsou momenty, pro které v tenise žijete a děláte vše pro to, aby se to opakovalo.

Dokážu si představit, jak neskutečný zážitek to byl. Dalším speciálním turnajem je pro všechny tenisty Davis Cup. Jaký máte vztah k tomuto turnaji Vy?

Ano, to byla další srdcová záležitost, u které jsem měl to štěstí dvakrát být a užít si ty nezapomenutelné chvíle přeplněné O2 Arény. Myslím si, že bohužel ten nový formát DC postrádá celou tu pointu, že země hrají před svým vlastním publikem. Bohužel je to dáno dobou. Jsou tam napumpované velké finanční prostředky, ale duch toho původního DC tam chybí.

Se změnou formátu nebyla spokojena spousta lidí. Myslíte, že je nějaká šance na návrat starého formátu?

Nevím. Moc tomu nevěřím, myslím si, že je to spíš politická věc, než věc zdravého rozumu k tomu sportu. Ale přál bych si, aby to bylo jako dříve.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Teda (@theodor_devoty)

Jaký je Váš největší zážitek z Davis Cupu?

Samozřejmě mám hodně v paměti zápas v Argentině, kde domácím fandil Diego Maradona osobně. Nebo finálová účast před naprásknutou O2 Arénou proti Španělsku a rozhodující bitva Radka s Almagrem.

Zápas s Almagrem byl neskutečný. I teď když se podívám na záznam, vyvolává to ve mně hodně emocí.

Ano, hodně emocí tam bylo.

Dalším důležitým turnajem bylo Australian Open. Tam Radek pod Vaším vedením vyhrál svůj první grandslam ve čtyřhře. Jaké bylo zažít takový moment se svým hráčem?

Ano, to hrál s Leandrem Paesem, se kterým jsme stále v kontaktu. Tehdy porazili legendární dvojici ve finále - Bryany. Ten večer byl ještě speciálnější v tom, že si za mnou do boxu přišla sednout Martina Navrátilová. Při rozehrávce kroužili rackové nad centrálním kurtem a já měl štěstí v neštěstí, že mě jeden z nich “trefil” a ona mi řekla, že je to pro štěstí. No, a on ten zápas dopadl tak, jak jsme si přáli.

Tomu se říká ukázka štěstí. Kdybyste měl vybrat jeden zápas z turnaje, kdy jste byl nejvíc nervózní, bylo by to finále?

Ano, protože jste už tak blízko tomu poháru, ale přesto ještě tak daleko.

Jaký další zážitek z vítězného Australian Open Vám utkvěl v paměti?

Ať to bylo to, že jsme občas společně s Djokovicem zašli na snídani, nebo společně trávené večeře s rodinou od Paese, je to nezapomenutelné. A ten let domů z Austrálie mi přišlo, že byl nejkratší.

Čím to bylo?

Normálně nejsem úplně ten typ, co usne v letadle, ale ten let do Dubaje jsem skoro celý prospal, protože vítězná noc byla trochu delší, než co asi měli Bryani.

To musela být oslava. Trvala dlouho do rána?

On ten zápas skončil sám o sobě pozdě a pak všechny ty věci po ukončení na tenise. Myslím, že jen z tenisu jsme odjížděli dlouho po půlnoci.

Jak dlouho jste s Radkem spolupracovali?

Od roku 2011 do 2018, kdy se Český lev rozloučil.

Byl jste i na rozlučce v O2 aréně?

Ano, měl jsem tu čest sedět při jeho posledním zápase proti Djokovi na kurtu.

Já jsem rozlučku také navštívil a musím říct, že to byl neskutečný zážitek.

Ano, to byl.

Když se Český lev rozloučil, s kým jste začal spolupracovat poté?

Už v tom roce jsem začal pomáhat Jirkovi Veselému.

A trenérem Jirky jste byl dlouho?

S ním jsem spolupracoval necelý rok.

Jaký byl Váš největší společný úspěch?

S ním jsem zažil 4. kolo na Wimbledonu, kde prohrál nakonec s Rafou.

Nyní trénujete Sebastiana Kordu. Jak jste se seznámili?

Sebiho znám od jeho 11let, když jsme byli v Americe. Radek spolupracoval s jeho tátou Petrem a já se mohl přiučit veškeré know-how. S Petrem jsme byli a nyní stále jsme ve skoro každodenním kontaktu. Věci už se netýkají Radka, ale Sebastiana.

Loňský rok se Vám neskutečně vydařil. Nejdřív divoká karta na US Open a na Roland Garros. Z kvalifikace se Sebastian dostal do 4. kola. Očekávali jste takový výsledek?

Na US Open jsem ještě nebyl, ale to už jsme byli v kontaktu. Spolu jsme oficiálně začali, až když přiletěl z USA do Prahy, kde jsme se připravovali v září na Roland Garros. Člověk tam jede s tím, že chce, aby svěřenec udělal co nejlepší možný výsledek, ale když by mi někdo před turnajem řekl, že bude ve 4. kole v hlavní soutěži, tak bych si asi myslel, že si dělá srandu. A to, že potenciál má, to vím já i my všichni okolo něj a nejdůležitější je, že tomu věří on sám.

Ve 4. kole se potkal se svým idolem Rafou Nadalem. Jak se cítil, když zjistil, že hraje proti němu?

Byl to jeho sen se s ním utkat v jeho “obýváku” a ohromně si to užil. Už se těší na další souboj.

Postupem do 4. kola jste prohrál sázku a musel jste si zaplavat ve Vltavě. Kdo takovou sázku vymyslel?

Ta sázka byla za postup do 3. kola, takže tohle už byl bonus a do té Vltavy jsme šli po příletu z Paříže s chutí. Kondiční trenér Marek Všetíček to vymyslel před naším odletem do Paříže na společné večeři.

Voda musela být už studená, nemám pravdu?

14 stupňů myslím, že měla. Bez neoprenu a ploutví by to bylo asi nereálný uplavat.

Od Roland Garros se Sebastian neskutečně posunul. Vyhrál první dva challengery, zahrál si první finále na okruhu ATP a posunul se do první stovky žebříčku. Čekal jste tak rychlý posun?

Doufal a věřil jsem v práci, kterou společně děláme a kam to směřujeme. Že to jde takhle rychle je velký bonus.

Vynechat turnaje v Austrálii se nakonec vyplatilo. Jelikož jste ve Francii oslavili titul a již zmíněný posun do první stovky. Jaké máte další cíle pro tuto sezónu?

Ano, jelikož situace není kvůli pandemii jednoduchá, tak si myslím, že bylo rozumnější zvolit tento program a že to dopadlo finálovou účastí a výhrou ve Francii je jedině dobře. Stanovit si cíl na sezonu v této těžké době není úplně jednoduché, když hráči v podstatě neví program. Neví, co bude za 2 měsíce, jestli vůbec něco. Ale bude hrát zápas od zápasu s tím nasazením, které má a umí a uvidíme, kam ho to v závěru roku posune. Nechme se překvapit.

A na kterém dalším turnaji se na Vás a Sebastiana můžeme opět těšit?

15.2. má Sebastian hrát na turnaji v Itálii (Biella) Challenger 125. Pak další týdny tam jsou ještě otazníky, jestli se dostane na turnaj ATP do Francie nebo ještě budeme muset jet na Challengery do Nur Sultanu.

Tak to Vám budu držet palce. Pozdravujte Sebastiana a ještě jednou moc děkuji za rozhovor.

Díky moc a není zač. Mějte se hezky.

 Foto: Theodor Devoty