To byl ale hráč... Andre Agassi

Andre Agassi se zařadil mezi nejlepší tenisty všech dob. Opakovaně se stal světovou jedničkou, získal osm grandslamových titulů a v roce 1996 dokonce i olympijské zlato. V tomto článku se podíváme na životní cestu nejlepšího amerického returnera všech dob.

Zdroj fotky: Tiebreak Tennis
Otcův vliv a tenisová akademie

Andre Agassi se narodil 29. dubna 1970 v Las Vegas. Jeho otec Mike, bývalý olympijský boxer z Íránu, je velmi výbušné povahy, ambiciózní a nesnese porážku. To vše se promítlo i do výchovy Andreho, nejen jako syna, ale i jako tenisty. Ačkoliv je bývalým boxerem, nejvíce lačnil po tenisovém úspěchu v rodině. Všechny jeho děti museli projít jeho tenisovým drilem. Buď v nich ale neviděl potenciál šampiona, nebo se jeho frustrované děti na tenis vykašlaly. Jediný Andre u tenisu zůstal. 

Nenávist k tenisu se Andremu, stejně jako jeho sourozencům, tvořila od mládí, a to především kvůli otci, který ho nutil hrát tenis každý den, i místo školy. Nebyl by den, kdy by Andre neslyšel: „Tvrději, tvrději!“ Pokud soupeř odehrával tvrdé údery, musel Andre dávat ještě tvrdší. Fyzická příprava na tenisový život probíhala od dětství až do morku kostí. Ve své knize Andre prozradil, že trénoval i tři hodiny denně na kurtu. Za každý odehraný míček do sítě schytal nadávky. Přesto otec mladému Andremu vštěpil, aby útočil na silnou stránku soupeře a tím ho vykolejil. To bylo v době, kdy muži pilovali především servis, potřeba. A i to je možná jeden z důvodů, proč byl Andre excelentním returnerem.

Když ve svých 12 letech všechny na západním pobřeží porážel, odstěhoval se na Floridu, co nejdál od svého tyranského otce. Tam na místní tenisové akademii zlepšoval svůj um. Původně měl zůstat pouhé tři měsíce, protože školné na delší dobu si jeho otec nemohl dovolit. Ředitel akademie Nick Bolletieri po půl hodině sledování Andreho hry zavolal Mikeovi a oznámil mu, ať si své peníze nechá, že jeho syn v akademii může zůstat zadarmo a na jak dlouho chce. Andre však s Bolletierim nevycházel. Cítil se v akademii jako vězeň, stejně jako jím byl na kurtu za svým domem v Las Vegas. I přesto mu byl Bolletieri 10 let koučem a mentorem.

Zázračný kondiční trenér

Andre se sice prodíral světovým žebříčkem a byl po světě považován za vycházející hvězdu, on sám však cítil, že potřebuje změnu. Jeho dosavadní tréninky mu moc nedávaly, nezlepšoval se, což se projevovalo i na výsledcích. Andreho fyzická stránka byla jeho největší slabinou a rozhodl se na ní vice pracovat. Jeho současný kondiční trenér Pat byl dobrý, ale Andre cítil, že jeho metody mu už nic nového nedávají.

Náhodou narazil na Nevadské univerzitě na Gila Reyese, kondičního trenéra místního fotbalového klubu Rebels. Nejenomže mu urostlý chlap s mexickými kořeny začal dávat konečně pořádně do těla, ale také Andremu poskytl emoční podporu. Zanedlouho se stali nejlepšími kamarády a Andre ho natrvalo zařadil do svého tymu.

Gil mu dokonce sám postavil posilovnu u sebe v garáži, a ačkoliv neměl skvělé teoretické znalosti ohledně fyzičky, dělal si všemožné grafy, statistiky, jak je na tom kondice jeho svěřence a na čem je potřeba pracovat. K tomu mu ještě dělal speciální, podle Andreho vlastních slov, "lektvary", které měly využití při konkrétních stavech (např. před zápasy k získání energie nebo během těžkých a dlouhých zápasů proti pocení).

Gil se stal nedílnou součástí týmu, který byl na začátku Andreho skvělého úspěchu, a právě Gil byl akcelerátorem této změny, neboť bez jeho tréninkové a psychologické intervence by Andre nemusel nikdy zvítězit na grandslamových půdách.

Za ani ne rok spolupráce nabral Andre pět kilo svalové hmoty a dostal se poprvé do finále US Open, ve kterém prohrál proti Peteovi Samprasovi, a do finále French Open, kde ho porazil kolumbijský hráč Gómez. To vše v roce 1990, v pouhých 20 letech.

Rebel s čírem a džínovými kraťasy

Už v pubertě rebeloval, nebo lépe řečeno, vizáží vyjadřoval svou frustraci. Jenže to nikdo neviděl a nechápal. Ve škole bylo zakázáno nosit náušnice a jelikož Andremu škola vůbec nešla a byla pro něj ztrátou času, propíchl si uši a začal je nosit. Za nošení náušnic byl otcem označován za gaye a byl proto na Andreho naštvaný.

Andre začal v mladém věku plešatět, což podělil po svém otci, a začal nosit příčesek. Když s dalšími tenisty dostali možnost vybrat si oblečení, ve kterém budou na kurtu hrát, vysmál se Jimmy Connors nabízeným džínovým kraťasům a odmítl je. Andre si je vybral, právě proto, že trošku provokovaly.

Média Andreho chování mylně označovala jako touhu být výstřední. Když pak figuroval v kampani Nikonu „Image is everything“, začali si lidé myslet, že ho zevnějšek zajímá a reprezentuje víc než jeho tenisové dovednosti.

Tenisový svět se rozdělil na dva tábory – milovníky a odpůrce Andreho Aggasiho. Po prvním zápase ve Wimbledonu prohlásil, že tamější trávu a konvenční zvyky nenávidí a rozhodl se tam nehrát, což vzbudilo spoustu nevole. Osud tomu tak možná chtěl, že po třech odřeknutých účastech právě v Londýně získal v roce 1992 svůj první grandslamový titul.

Podobný příběh čekal Andreho na Australian Open. Andre se pohyboval mezi profesionály už devět let, přesto na australském tvrdém povrchu nikdy nehrál. Hned při své první účasti v roce 1995 však celý turnaj vyhrál. Zajímavé také je, že to byl první grandslam, který odehrál holohlavý, tedy bez příčesku a ostříhán.

 
 
 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Příspěvek sdílený Tiebreak Tennis (@tiebreak__tennis)

Andre Agassi vs. Pete Sampras

Andre a o dva roky mladší Pete Sampras mezi sebou měli největší a nejvyhrocenější rivalitu devadesátých let. Tito dva hráči na sebe na turnajích neustále naráželi. Když spolu hráli poprvé, prohlásil Andre o svém protivníkovi, že nikdy nic nevyhraje. Nakonec se však Sampras stal grandslamovým vítězem a světovou jedničkou dříve než Andre.

Ačkoliv jejich rivalita na kurtu byla nesmírně velká, jejich vztah mimo něj byl ve skutečnosti vcelku respektující a Andre jej označoval jako „pseudopřátelství“. Když se později Andre vracel na tenisový okruh, měl dokonce pocit, že Sampras chtěl, aby se jeho sok vrátil a opět hrál na nejlepší úrovni. Bez Samprase by byl Andre neúplný. Porážky od něho bolely nejvíc, vítězství mu naopak přinášela největší uspokojení. Jejich konečná bilance je 14-20 v neprospěch Andreho.

Život na horské dráze

V roce 1993 se potácel se zraněními, což zapříčinilo tomu, že přišel o spousty turnajů a tréninků. Do následujícího roku najal nového trenéra, Brada Gilberta. Než se dostavily pořádné výsledky, nastala v roce 1994 sezóna severoamerických betonů. Až na nich začal Andre úřadovat. Nejprve vyhrál tisícovku Canadian Open, posléze i samotné US Open. Domácí turnaj velké čtyřky vyhrál jako nenasazaný hráč. Stalo se tak vůbec poprvé v rámci open éry.

O rok později však titul nedokázal obhájit. Porážka se Samprasem v roce 1995 ve finále US Open Andreho zdeptala natolik, že ztratil vůli hrát a myslel si, že Pete Sampras je opravdová jednička a jediný zasloužený vítěz. V následujícím roce prohrával, pobuřoval diváky i soupeře svým chováním a neprofesionalitou, nadával rozhodčím, byl diskvalifikován ze zápasu na Antlanta Open, a dokonce schválně prohrál semifinále Australian Open. Andremu se ale dařilo v soutěžích, kde reprezentoval Spojené státy americké, konkrétně v Davis Cupu a na olympijských hrách v Atlantě, na nichž vyhrál zlatou medaili, což bylo, vzhledem k jeho neúspěšné sezóně, veliké překvapení.

V roce 1997 si vzal herečku Brooke Shields, ačkoliv sám pochyboval, jestli je manželství dobrým krokem. Jak se později ukázalo, pochybnosti byly namístě. Manželství oba partnery ubíjelo a na začátku roku 1999 se oba rozvedli.

Ve stejném roce, kdy se Andre oženil, se znovu ozvalo již dříve zraněně levé zápěstí, které znamenalo další tenisový půst. Odhlašoval se z turnajů, kvůli čemuž se propadl mimo světovou stovku, a začal pořádně trénovat, aby se vrátil do formy.

Aby toho nebylo málo, byla americká ikona pozitivně testována na drogy. V jeho vzorku moči bylo zjištěno stopové množství metamfetaminu. Ačkoliv komisi tvrdil, že neví, jak se tato látka do jeho těla dostala, do své knihy napsal opak. Za tento pozitivní test dostal varování, ale hrozil mu i tříměsíční distanc.

Ke konci roku 1997 začal znovu pracovat na tom, aby se dostal zpátky na vrchol, a to nejen ten tenisový, ale i osobní. K tomu, aby byl konečně šťastný, mu měla pomoct jím založená nadace ohrožených dětí a pro ně zřízená škola. Podle Agassiho slov měla jeho sláva konečně nějaký smysl a vyhrával především pro děti.

Zpátky na vrchol

Znovu začal hrát na turnajích nižších kategorií, konkrétně na challengerech, což považoval za tenisovou degradaci. Andre si nemohl zvyknout na nedostatek luxusu, ať už co se jídla, ubytování, nebo samotné hry týkalo. Přesto jeho trenér věřil, že právě tady Andre nalezne své nové já.

Na Australian Open 1998 došel do čtvrtého kola. Pro většinu známka zlepšujícího se výkonu, ale pro Andreho další důvod k tomu být na sebe naštvaný, jelikož čtvrtfinálový zápas vyhrával 2-0 na sety, ale přesto nedokázal získat celé utkání. Později ve stejném roce vyhrál turnaj v San Jose, v němž porazil ve finále Samprase. Na turnaji v Miami se dostal až do finále, ve kterém prohrál s Marcelem Ríosem. Dále se dostal do finále turnaje v Torontu, vyhrál turnaj ve Washingtonu a ve Stuttgartu. Na Australian Open byl v žebříčku na 110. místě, stejný rok před US Open už byl světovou osmičkou.

Po vítězství na turnaji v Hong Kongu v roce 1999 ho však začalo bolet rameno a už to vypadalo, že se plnohodnotný grandslamový comeback bude znovu odkládat. Po prohraném třetím kole v Římě se dokonce chtěl Andre kvůli bolesti odhlásit z French Open. Jeho trenér Brad Gilbert měl ale tušení, že tohle je jeho rok, a přemluvil ho, aby to nedělal. A měl pravdu.

Ve finále Roland Garros obrátil zápas proti Andreji Medvedevovi a po pětisetové bitvě se radoval z kariérního grandslamu. Jeho bývalí rivalové Björn Borg a John McEnroe mu vzápětí gratulovali k mimořádnému úspěchu, protože tohle dokáže opravdu málokdo. A to navíc bez spodního prádla, které si Andre zapomněl, a odehrál tak celý turnaj bez trenek.

Láska tenisových šampiónů

V osobním životě ho také čekal velký zvrat. Vždy měl slabost pro „jednu německou blonďatou“ tenistku. Andre se Steffi Graf pokoušel navázat jakýkoliv kontakt. Po vítězství ve Wimbledonu v roce 1992 se s ní dokonce setkal, ale jelikož byl ten rok tanec šampiónů zrušen, nemohl si s ní pořádně promluvit.

Obsesi touto tenistkou přenášel i na své partnerky, které o ní věděly. Jeho exmanželka Brooke měla dokonce na lednici fotku Steffi Graf, jelikož věděla, jakou modlu pro Andreho je, a proto se k ní chtěla trošku přiblížit.

Když to nevyšlo na Wimbledonu, zkoušel to Andre dál. V polovině roku 1999 se začaly prolomovat ledy. Získal její číslo a volali si. Zatrénovali si a během toho i zasmáli. Steffi však v té době měla dlouhodobý vztah, přesto Andre tušil, že má stále otevřená vrátka. Když oba prohráli finále Wimbledonu v roce 1999, jako kdyby jejich přátelské pouto zesílilo. Zanedlouho si vyšli na rande a z grandslamových vítězů se časem stal harmonický pár. Pár, který sbližuje to, jak moc jsou oddaní tenisu, ale zároveň i nenávist k němu, protože vidí i jeho stinné stránky.

Přechod do nového milénia

Na domácí půdě ve Flushing Meadows došel opět do finále, ve kterém porazil svého krajana Todda Martina, a tak mohl slavit druhý vavřín z US Open. Na triumf z amerického betonu navázal vítězstvím na pařížském koberci, díky čemuž poté ukončil rok 1999, a tedy i celé milénium, jako světová jednička.

Přechod do nového milénia ale nepotkal Andreho s nejlepší formou. Sice hned z kraje roku 2000 vyhrál Australian Open a mohl se kochat výbornou bilancí 27:1 za poslední čtyři grandslamy, ta mu však hned po Australian Open skončila. Na grandslamech se hledal, neboť kromě titulu z Melbourne a semifinále z Paříže skončil už ve druhém kolem na Wimbledonu i na US Open.

Novináři a experti Andreho odsoudili a uložili do „tenisového domova důchodců“, jelikož jeho vrstevníci už ukončovali kariéru a jeho výsledky tomu také nasvědčovali. Ve své knize Open přiznává, že v té době nebyl zcela koncentrován na hru, protože se u něj v rodině se vyskytly zdravotní problémy.

Když se znovu ponořil do hry a tréninků, začalo se mu zase dařit. Na začátku roku 2001 obhájil titul z Australian Open a jeho trenér Brad Gilbert tak musel skočit do řeky Yarry, která protéká Melbourne. Andre se s ním totiž vsadil, že turnaj vyhraje.

Trenérská změna a děti

Ke konci roku 2001 byl Andre snad nejvíce spokojený tenista na světě. V říjnu 2001 se oženil se Stefi Graff. Skromný obřad doma na zahradě korunovalo o tři dny později narození jejich syna Jadena Gila. Prostřední jméno dostal právě po Andreho mentorovi, kondičním trenérovi a blízkém příteli Gilovi Reyesovi. V té době se také konečně otevřela jeho škola pro ohrožené děti.

Štěstí však na chvíli vystřídal smutek. Brad Gilbert mu oznámil, že už nebude jeho trenér: „Je ti dvaatřicet. Máš novou rodinu, nové zájmy. Myslím, že by nebylo špatné, aby sis pro cílovou rovinku našel nějaký nový hlas, který by v tobě vzbudil novou motivaci.“ A tak se stalo. Novým trenérem se mu stal Darren Cahill, bývalý trenér Lleytona Hewitta. Sblížení našli i mimo dvorec – Darren byl taktéž čerstvý otec. Hlavní novinkou, se kterou Darren přišel, měl být nový výplet rakety. Než však našli správnou kombinaci výpletu, byl už skoro konec roku 2002.

Na US Open porazil v semifinále Darrenova žáka Hewitta ve čtyřech setech. Ve finále na něj opět čekal Pete Sampras. „Jako vždycky Pete.“ V pátém setu měl Andre možnost tří breakballů za stavu 4:3. Ani jeden nevyužil, což ho rozhodilo do konce utkání. Game, set, match, Sampras.

Na jeho oblíbeném Australian Open ale už vše dokonal do řádného konce. V semifinále rozcupal Rogera Federera za 90 minut a ve finále ztratil pouhých pět gamů proti Rainerovi Schuettlerovi z Německa, čímž vyrovnal rekord nejméně vyrovnaného vítězství v historii finále Australian Open. Po vítězství na jeho dalším oblíbeném turnaji v Miami, který opanoval celkem šestkrát, a na turnaji v Houstonu se stal znovu světovou jedničkou. Tehdy byl historicky nejstarší hráč, kterému se to povedlo.

Cílová rovinka

I když tomu tak výsledkově nenapovídalo, jeho tělo chřadlo, rozpadalo se. I jeho největší rival Pete Sampras poznal, že jeho tělo už nestačí na nové, mladé a talentované tenisty, a proto ukončil svou kariéru. „Jsem poslední, kdo vytrval,“ pomyslel si Andre.

Do toho se mu narodila dcerka Jaz Elle. Psychická a tělesná únava se na něm podepsala enormně a musel se dostávat injekce kortizonu, které krátkodobě odstranily bolesti. Odhlašoval se z turnajů a když tak neudělal, schytal od soupeřů výprask. Na US Open 2004 se dostal do čtvrtfinále, kde prohrál s Rogerem Federerem. Následovalo čtvrtfinále Australian Open 2005, zase s Federerem a zase prohra.

Bez kortizonu, ibuprofenů a úmorné bolesti zad už nedokázal hrát. Ve 35 letech nastoupil na US Open. Během turnaje narážel na samé talentované mladíky a své staré rivaly by na kurtech hledal marně. Do finále se dostal po těžkých pětisetových zápasech. V něm narazil opět na Rogera Federera, titána nastupující generace. Prohrál s ním ve třech setech.

V roce 2006 krátce před Wimbledonem oznámil, že po US Open ukončí kariéru. Tam, po heroickém vítězství ve druhém kole s Baghdatisem skončil v kole následujícím. Game, set, match, career.

Andre se začal naplno věnovat filantropii a své škole. Se Stefanií odehrál nespočet charitativních exhibicí. Na krátkou dobu v letech 2017–2018 trénoval i Novaka Djokovice. Jeho syn Jaden hraje baseball a dcera Jaz se věnuje hip hopu. Oběma rodičům, legendárním tenistům, se tak vyplnilo přání, aby jejich děti nehrály tenis.

 
 

Líbil se vám tento článek?
Zvažte prosím podpoření jeho autora.
Podpořit autora Filip Adamovský
Máte k tomuto článku co dodat?
Zapojte se do diskuze.
Zobrazit diskuzi
Skrýt diskuzi
Napište komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Přihlašte se k odběru novinek: 

    Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních udajů.

    PARTNEŘI
    Slinger
    © 2021 TIEBREAK TENNIS
    tik tok
    Copyright © 2021 TIEBREAK
    Google translate
    usercalendar-fullmagnifiercross