Světová jednička Aryna Sabalenka po svém suverénním vítězství v prvním kole Roland Garros otevřeně promluvila o odvrácené straně úspěchu východoevropských tenistek. Na tiskové konferenci uvedla, že podle ní za jejich dominancí stojí „brutální“ tréninkové metody, které mnoho hráček zlomí. Její slova o rozdílech v tenisovém prostředí vyvolala širší diskusi.
Dne 25. května 2025 na pařížské antuce hladce zvítězila ve dvou setech nad Kamillou Rakhimovou. Poté ale čelila Aryna Sabalenka, trojnásobná grandslamová šampionka, otázce novináře týkající se výrazného zastoupení hráček z východní Evropy v TOP 100 žebříčku WTA ve srovnání se zeměmi jako Francie či Itálie. Její odpověď poskytla upřímný a kritický vhled do dané problematiky.
Sabalenka tak navázala na své loňské komentáře z turnaje ve Stuttgartu, tentokrát ale byla mnohem konkrétnější: „Toto je těžká otázka. Musím říct, že kvůli prostředí ve východoevropských zemích jsme pravděpodobně mnohem tvrdší," prohlásila. Pokračovala popisem náročných podmínek: „Prostředí, které máme v našich zemích, je obtížné, s velmi brutálními trenéry. Není nic dobrého na tom, jak pracují se svými hráči. Jsou dost drsní.“
Běloruská tenistka přiznala, že tento přístup může vést k silnější psychice: „Naše mentalita je mnohem silnější, ale zároveň tímto agresivním nastavením zlomili mnoho hráček.“ Tento dualismus – silná mentalita versus riziko „zlomení“ – se stal ústředním bodem její odpovědi. Jako kontrast uvedla západní model: „Myslím, že například v západní Evropě a ve Spojených státech je prostředí mnohem zdravější. Pravděpodobně to vychází z rodiny. Způsob, jakým vychovávají své děti a jak na ně tlačí.“
Zajímavým momentem bylo, když Běloruska zmínila vlastní rodinné zázemí: „U mě to nebyli rodiče, kdo by na mě příliš tlačil. Jediný požadavek, který měli, byl, abych přestala ničit rakety. A tenhle příkaz jsem zrovna nedodržovala,“ zasmála se. Tím naznačila, že tlak v jejím případě spíše ze širšího tréninkového systému. Svá tvrzení o tvrdosti východoevropské školy ještě zdůraznila: „Rozhodně říkám, že východoevropská škola je velmi tvrdá. Myslím, že proto ti, kdo tuto školu přežijí, jsou opravdu odolní.“
Sabalenka says the environment for young players is healthier in America & in Europe than in Eastern European countries, ‘Coaches are very brutal.. I think that’s why maybe our mentality is stronger.. But at the same time, they broke so many players’
“The French federation,… pic.twitter.com/JTzDviZ2W3
— The Tennis Letter (@TheTennisLetter) May 27, 2025
Statistiky žebříčku WTA k začátku turnaje její slova potvrzují. V elitní stovce se nachází celkem 36 hráček ze zemí střední a východní Evropy. Toto číslo zahrnuje i tenistky z Chorvatska, Srbska, Lotyšska a rovněž hráčky s ruskými kořeny reprezentující Kazachstán, jako je např. Jelena Rybakina. Elitní dvacítku tvoří dokonce z poloviny.
Pro srovnání, zmiňované tenisové velmoci jako Francie a Itálie mají shodně jen po 4 hráčkách a Španělsko dokonce pouze 3. Jedinou zemí, která může v počtu konkurovat, jsou Spojené státy americké s celkem 15 hráčkami v TOP 100.
Tato čísla jasně dokládají, že východoevropská tenisová škola, přes všechnu svou popisovanou tvrdost, produkuje kvantitativně i kvalitativně nejvíce špičkových hráček světa.
Slova světové jedničky nacházejí oporu i ve zkušenostech jiných hráček. Například bývalá rumunská tenistka Alexandra Dulgheru popsala pro WTA podobné prostředí: „Když jsem byla mladší, ve východní Evropě byla mentalita hodně o tvrdé práci. Trenéři vás hodně tlačili a regenerace nebyla na vysoké úrovni. Nikdo tehdy neměl vzdělání na to, aby věděl, že regeneraci potřebujete stejně jako odvedenou práci.“ Dulgheru přímo spojuje tento přístup se svými chronickými problémy s kolenem.
Výpověď Aryny Sabalenky tak není odsouzením systému, který ji dostal na vrchol, ale spíše upřímným pojmenováním jeho ceny. Sama je živoucím důkazem tohoto paradoxu: světová jednička s nezpochybnitelnou mentální silou, která si je zároveň plně vědoma, kolik jejích vrstevnic takovému tlaku podlehlo.
Její úspěch tak v novém světle nepůsobí jen jako výsledek talentu a dřiny, ale také jako svědectví o mimořádné odolnosti, kterou si vyžádala cesta lemovaná oběťmi. Tenisový svět tak nezůstává s otázkou, která cesta je lepší, ale spíše s poznáním, jakou cenu jsou mladí sportovci nuceni platit za sen o vítězství.
