Udělování divokých karet v tenise vyvolává každoročně smíšené reakce. Letošní rok nebyl výjimkou. Fanoušci i odborníci žasli překvapením nad tím, že semifinalistka Roland Garros, francouzská kometa Loïs Boisson, nezískala možnost zahrát si přímou cestou na wimbledonské trávě. Její senzační výkon v Paříži, kde v cestě za historií přehrála mimo jiné Mirru Andreevu a Jessicu Pegulu, se dostal do středu pozornosti tenisové veřejnosti. Jelikož je termín pro přihlášky neúprosný, výsledky French Open tak neměly šanci ovlivnit seznam divokých karet. Proč papírování často vítězí nad výkonem a jak by se tomu dalo zabránit?
Šestitýdenní deadline pro uzavírku přihlášek na londýnský grandslam je velmi přísný. Tento systém, který nebere v úvahu výkonnost z nejbližšího grandslamu už dávno přežil svůj užitek. Nicméně platí pro všechny grandslamy stejně. Z pochopitelných důvodů jako je organizace, plánování kvalifikací a cest. U Wimbledonu je ale situace specifická tím, že v tomto období se hraje French Open.
Jako příklad to dokazuje aktuální situace okolo Loïs Boisson. Ta se po výborném tažení na pařížském majoru posunula do elitní sedmdesátky. Tento posun ale samozřejmě nastal až po skončení pařížského grandslamu. Necelé 3 týdny před začátkem turnaje. To znamená, že pro ni zůstává přímá účast v hlavní soutěži Wimbledonu nedosažitelnou i přes vynikající formu a zažádání o udělení divoké karty.
Za jiných okolností by jí 67. místo v žebříčku bohatě stačilo. Hlavní soutěž Wimbledonu hraje 128 hráček, z toho 104 jsou na základě postavení v žebříčku, 8 dostane divokou kartu a zbylých 16 pozic obsadí kvalifikatnky. To stejné samozřejmě platí i u mužů.
A právě dvaadvacetiletá Francouzka tak bude muset absolvovat kvalifikaci, i když představila jeden z nejpozoruhodnějších příběhů sezóny. První semifinálová účast na Roland Garros jako hráčka s divokou kartou v historii open éry. Tato událost tak ukázala, že systém, který by měl poskytnout šanci aktuálním hvězdám, někdy naopak nedocení jejich úspěch.
Loïs Boisson, privée de wild-card, devra passer par les qualifications à Wimbledon
La Française qui a fait sensation en atteignant le dernier carré à Roland-Garros, n'a pas reçu des organisateurs de Wimbledon l'invitation qu'elle avait demandée.https://t.co/X5BO69VPuH pic.twitter.com/wyW1rTDkSt
— L'Équipe (@lequipe) June 18, 2025
Další motiv, který někdy podléhá kritice, je tradiční preference domácích hráčů a bývalých šampionů. Wimbledon tradičně silně upřednostňuje britské tenisty a tenistky a tenisové legendy. Zejména kvůli podpoře domácí mládeže a zajištění atraktivity pro fanoušky.
Letos se sedm britských tenistek dočkalo divoké karty. Jediná zahraniční je končící česká legenda a dvojnásobná vítězka londýnského grandslamu, Petra Kvitová. V mužích dokonce všech 8 hráčů s divokou kartou je britské národnosti.
No Wimbledon wild card for French Open semifinalist Lois Boisson. She will have to use her SR to enter qualifying and play her way to the main draw. The only non British wild card went to 2 time champion Petra Kvitova. pic.twitter.com/teISXoWIIX
— Tennis Weekly Podcast (@tennisweeklypod) June 18, 2025
Tento přístup má samozřejmě silné marketingové opodstatnění. Davy chtějí vidět místní talenty v akci a legendy jako Kvitová přinášejí historii. Zároveň však vytváří nerovné podmínky pro talentované, zahraniční hráče, kteří excelují v turnajích před Wimbledonem, zejména na French Open.
Když se divoké karty stávají nástrojem národního kurzu spíše než odrazovým můstkem férové soutěže, hrozí, že tenis ztratí svoji podstatu. A to sportu založeném na výkonnosti, nikoliv na propagaci.
Osud Loïs Boisson je toho nejlepším příkladem. Ve svých 22 letech si svou cestu do semifinále Roland Garros vybojovala srdcem i vůlí, zatímco termín ji připravily o prostor na přímou účast na wimbledonském trávníku.
Tento moment ukazuje, že kouzlo divokých karet, tedy příležitost pro nečekané hvězdy, se může ztratit mezi papírováním a organizací. Stále má ale samozřejmě možnost si účast vybojovat v kvalifikaci, kde 16 nejúspěšnějších hráček z těchto předturnajových bojů získá vstupenku do hlavní soutěže.
Wimbledon si veškeré divoké karty přiděluje po vlastní ose. Rozhoduje o tom Committee of Management All England Clubu, složená z členů klubu a nominantů LTA (Lawn Tennis Association). Kritéria pro výběr nejsou veřejná, komise zohledňuje zejména předchozí výsledky na Wimbledonu, výkony na trávě, zdravotní stav hráčů či potenciál přitáhnout diváky, s tradiční preferencí britských tenistů a někdy i bývalých šampionů. Na rozdíl od ostatních grandslamů neexistuje žádný žebříčkový či soutěžní mechanismus ani vzájemná dohoda s jinými federacemi. Všechna pozvání se řídí čistě úvahou komise.
Obecně do tradičního složení hlavní soutěže ještě můžou zasáhnout další proměnné. Mohou se tam probojovat i hráči využívající chráněný (speciální) žebříček, který umožňuje navrátit se na turnaje po dlouhodobém zranění či mateřské pauze na původní žebříčkovou pozici.
Dále existují tzv. lucky losers, tedy ti, kdo prohrají ve finále kvalifikace, ale vstoupí do pavouka při odhlášení jiného hráče. Výběr se řídí jejich žebříčkovou pozicí v době kvalifikací. Tyto proměnné tak dávají i nečekaným jménům druhou šanci a udržují na grandslamech prvek určitý nejistoty a dramatu.
Zatímco Wimbledon si nechává veškeré divoké karty plně ve své režii, u zbylých třech grandslamů funguje systém vzájemné reciproční výměny mezi danými tenisovými federacemi. Nicméně i zde fungují komise a kritéria nejsou vždy jednoznačná.
Na Australian Open se rozděluje osm divokých karet následovně. Pět je určených pro volitelné hráče, jedna náleží vítězi asijsko‑pacifické kvalifikace a po jedné americké a francouzské straně.
V Paříži se systém podobá. Francouzská tenisová federace z osmi divokých karet vyčleňuje většinu pro domácí objevy. Zde vidíme částečnou podobu s Wimbledonem, protože se stává, že někteří z nich mívají horší formu než zahraniční hráči. Zde ale rovněž jednu vstupenku dostane vítěz americké „Wild Card Challenge“ a jednu hráč nominovaný australskou stranou. Američané mají šanci si příležitost vybojovat na základě nejlepšího bodového zisku ze série antukových turnajů po světě, Australané zase skrze svůj národní žebříček.
I v New Yorku rozdělují pořadatelé US Open šest divokých karet primárně pro domácí hráče a mladé naděje. Ovšem ve Flushing Meadows je časté, že divoké karty získávají i zahraniční hráči, např. bývalí vítězové či úspěšní hráči. Jedna místenka opět patří jak francouzské, tak australské straně.
Ostatní grandslamy tak podporují mezinárodní spolupráci a objektivnější příležitosti hráčům v aktuální formě. Wimbledon zůstává v tomto pozadu. Své divoké karty přiděluje bez vnějších závazků, což pravidelně vzbuzuje otázky o transparentnosti a spravedlnosti.
Je nutné dodat, že i na zbylých grandslamech se dějí kontroverze ohledně udělování divokých karet. Např. na French Open 2017 vyvola kritiku situace, když Francouzská tenisová federace odmítla udělit Marii Šarapovové divokou kartu po návratu z 15měsíčního zákazu za pozitivní dopingový test. Přestože byla pětinásobnou grandslamovou šampionkou a na ostatních turnajích (Stuttgart, Madrid, Řím) dostala divoké karty, v Paříži nebyla pozvána ani do kvalifikace, což vyvolalo ostrou kritiku ze strany WTA i fanoušků, kteří považovali rozhodnutí za zbytečně tvrdé a netransparentní.
Sharapova denied French Open wild card: organizers https://t.co/EJYxTsVPbv
— Reuters (@Reuters) May 16, 2017
Na Australian Open 2024 zase vyvolala rozruch Arina Rodionova, která jako nejvýše postavená australská tenistka mimo Top 100 (žebříček 112) nedostala divokou kartu do hlavní soutěže. Rodionova tehdy poukázala na to, že australská federace svým odkladem rozhodnutí a absencí jasných kritérií hráčky zbytečně stresuje. Označila postup federace za „neúctivý“. Její veřejné obvinění otevřelo debatu o potřebě větší transparentnosti v udělování divokých karet.
Rovněž vyvolalo kontroverzi to, že Wimbledon nabídl pouze 5 z celkových 7 divokých karet v deblové části turnaje. Zbylé dvě nevyužil a napsal, že budou pro „další přímá přijetí“.
Pro udělování divokých karet se kombinuje několik kritérií. Forma, žebříček a marketingové zájmy. Bez jasného zveřejnění váhy jednotlivých faktorů. Výsledkem je roztříštěný a často nespravedlivý systém, v němž divoké karty rozdávají někdy i různé komise podle vlastního uvážení. Bez jednotného standardu a transparentnosti ztrácí souboj o divoké karty legitimitu.
Aby se tenis vrátil ke spravedlivějšímu udělování divokých karet, nabízí se několik kroků. Tenisový svět proto o systému divokých karet často diskutuje.
Posunutí uzávěrky přihlášek na Wimbledon až po ukončení French Open by zajistilo, že hráči v nejlepší formě dostanou spravedlivou šanci.
Zavedení „performance‑based“ divokých karet, vyhrazených pro nejlepší výsledky z challengerů a WTA/ATP turnajů v období 4–6 týdnů před grandslamem, by snížilo prostor pro subjektivitu. Rovněž by mohlo platit, že největší překvapení či nejvíce překvapivý úspěch z předchozího majoru získá automaticky divokou kartu nezávisle na termínu uzávěrky.
Jednotná, nezávislá komise s jasnými, veřejně dostupnými kritérii, kombinující žebříček, formu a potenciál, by zajistila odpovědnost a důvěru. A konečně přímé reciproční dohody mezi všemi čtyřmi federacemi, které by garantovaly výměnu minimálně jedné karty pro zahraniční talent, by podpořily mezinárodní rozměr sportu.
Divoké karty se původně rodily jako šance pro neznámé talenty. Dnes ale hrozí, že se z nich stanou byrokratické překážky, které mohou poškodit důvěru ve sport. Loïs Boisson ukázala, jak velký dopad mohou mít zastaralá pravidla na tenisové osudy. Pokud tenis nezareaguje, riskuje, že ztratí autenticitu a kouzlo nečekaných příběhů.
Pokud dojde ke změně, ať už flexibilnějším uzávěrkám, komplexním recipročním dohodám či transparentním kritériím, může se tenisový svět těšit na nové příběhy, kde hráči excelují na kurtech podle svých výkonů, nikoli dat přihlášek. Teprve pak se divoké karty vrátí ke svému původnímu smysl. Podpořit skutečně hráče, co si to vybojují a doplnit tak tradiční hvězdy o nové příběhy.
