Tenisový svět se nedávno stal svědkem dojemného loučení. Jedna z nejviditelnějších postav tohoto sportu, Fabio Fognini, oznámil svůj odchod do sportovního důchodu. Stalo se tak po vyčerpávající pětisetové bitvě proti úřadujícímu šampionovi Carlosovi Alcarazovi v prvním kole Wimbledonu. Ital to oznámil na středeční tiskové konferenci v All England Clubu.
Původně neplánoval skončit právě teď. Dříve naznačoval, že by mohl odejít později, s ideální představou rozloučení na turnaji v Monte Carlu v příštím roce. Místě, které má pro Fabia Fogniniho hluboký osobní význam. Kvalita a symbolika jeho posledního zápasu na Wimbledonu, pětisetové bitvy proti obhájci titulu na centrálním dvorci, nakonec převážily a nabídly neopakovatelnou a nezapomenutelnou scénu.
Tato volba podtrhuje jeho soutěživou povahu a touhu po dramatickém odchodu, který se shoduje s jeho temperamentní osobností. Zároveň to byla reakce i na další skutečnost. Jeho tělo v posledních letech trpělo zraněními, což by prodloužené „rozlučkové turné“ učinilo náročným. Wimbledonský odchod proto nabídl důstojné, byť možná předčasné zakončení.
Fabio Fognini received a huge standing ovation from the crowd after playing his final Wimbledon.
Carlos Alcaraz applauds him off the court.
Hard to not be emotional watching these scenes.
38 years old, with the passion and energy of a man much younger.
Respect. 🥹 pic.twitter.com/5r4vde3qB2
— The Tennis Letter (@TheTennisLetter) June 30, 2025
Tento článek se proto ponoří hlouběji do kariéry hráče, který neustále vzdoroval konvencím. Fognini byl skutečným umělcem na kurtu, jehož záblesky geniality byly ale často propleteny s kontroverzními výbuchy. Na to navazovala kreativita, enormní vášeň a schopnost produkovat momenty a údery, které fascinovaly nejen fanoušky, ale i samotné hráče. Toto nepředvídatelné chování ale přispívalo k jeho nekonzistentnosti. A to bylo určující charakteristikou jeho bohaté kariéry.
Fabio Fognini se narodil v roce 1987 v přístavním městě Sanremo v Ligurii. Fogniniho vrozený talent byl zřejmý již od jeho raných let. V květnu roku 2004 dosáhl na juniorském žebříčku na pozici světové osmičky a probojoval se do čtvrtfinále juniorských soutěží na Australian Open i French Open. Profesionální cesta začala tituly na okruhu Futures v roce 2005. O rok později se již poprvé kvalifikoval do hlavní soutěže okruhu ATP World Tour a získal první výhry na nejvyšším okruhu. Rok 2007 zakončil poprvé v Top 100 žebříčku.
Skutečný průlom na hlavním okruhu přišel v roce 2011, kdy se probojoval do čtvrtfinále French Open. Tím se tehdy stal prvním italským mužem, který tohoto úspěchu dosáhl od roku 1995. Jeho první singlový titul ATP získal ve Stuttgartu v roce 2013. Hned poté následovalo další vítězství v Hamburku.
Nepochybným vrcholem jeho singlové kariéry se stal triumf na prestižním turnaji Monte-Carlo Masters 1000 v roce 2019. Toto historické vítězství z něj nejen učinilo tou dobou prvního Itala, který vyhrál titul ATP Masters 1000, ale bylo ještě pozoruhodnější díky porážce „krále antuky“ Rafaela Nadala na cestě k triumfu. Tento triumf pevně upevnil jeho postavení jako skvělého hráče na antuce.
Později téhož roku, ve věku 32 let, se Fognini poprvé probojoval do Top 10 žebříčku ATP, čímž se tehdy stal nejstarším mužem, který toho dosáhl od založení rankingu v roce 1973. Jeho kariérní maximum bylo 9. místo na světě.
Tento úspěch podtrhuje významné oživení „Fognovy“ kariéry v pokročilejším tenisovém věku. Jeho úspěch, zejména titul v Monte Carlu, nebyl jen osobním triumfem, ale klíčovým okamžikem pro celý italský tenis. Pomohl vrátit italský mužský tenis na vrchol a inspirovat novou generaci, která nyní vzkvétá s hráči jako Jannik Sinner, Lorenzo Musetti či Flavio Cobolli.
Kromě singlových úspěchů, kterých si v kariéře na okruhu ATP připsal celkem 9, si Fognini vychutnal i grandslamovou slávu, ale pouze ve čtyřhře. Ve dvojici s krajanem Simone Bolellim získal titul ve čtyřhře mužů na Australian Open 2015, což tehdy znamenalo první italský grandslamový titul ve čtyřhře mužů od roku 1959.
Herní styl Fabia Fogniniho byl skutečně jedinečný. Byl proslulý svojí hrou, která kombinovala cit, kreativitu a výbušnost. Zejména na jeho oblíbeném antukovém povrchu z něj činil neustálou hrozbu pro špičkové hráče.
Obrovský, přirozený talent versus vnímaná mentální nekonzistentnost. To byl hlavní spor v jeho kariéře. Z toho vyplývá, že jeho „vnitřní já“ bylo pro jeho výkon stejně klíčové, jako jeho fyzické schopnosti, což mu často bránilo v dosažení konzistentnějšího, elitního úspěchu.
Fogniniho jedinečný styl mu umožnil dosáhnout vítězství proti největším jménům tohoto sportu. Vrcholem kariéry byla jeho památná pětisetová výhra proti Rafaelu Nadalovi na US Open 2015. Byla to vzácná příležitost, protože Nadal tehdy prohrál poprvé v kariéře grandslamový zápas poté, co vyhrál první dva sety. Slavně také porazil tehdejší světovou jedničku Andy Murrayho v Římě v roce 2017. Tato vítězství podtrhují, že ve svůj nejlepší den, kdy se u něj vše sešlo, jak mělo, mohl skutečně vyzvat a porazit kohokoli na svět
Fabio Fognini byl proslulý tím, že jeho profesionální kariéru provázely četné výbuchy na kurtu a kontroverzní momenty. Ty tak často přitahovaly značnou pozornost médií a vedly k podstatným pokutám, dokonce i suspendacím z turnajů. Sám se označoval za „horkou hlavu“.
Mezi nejznámější incidenty rozhodně patří wimbledonský komentář o „bombě“. Během zápasu v All England Clubu v roce 2019 bylo slyšet Fogniniho, jak říká, že si přeje, aby „na klubu vybuchla bomba“. Tato poznámka, pronesená ve frustraci, se stala jedním z jeho nejvíce zmiňovaných a nechvalně proslulých momentů, což vedlo k pokutě 3 000 dolarů. V roce 2014 na samém místě dokonce čelil tehdy rekordní pokutě 27 500 dolarů za sérii nesportovních výbuchů.
Dále můžeme zmínit například urážku hlavní rozhodčí na US Open 2017. Tento závažnější incident vedl k jeho diskvalifikaci z deblové soutěže a dvouleté zkušební době od Grand Slam Board.
Méně známý, ale pozoruhodný incident zahrnoval jeho křik italských, údajně homofobních nadávek na sebe sama během zápasu na olympijských hrách v Tokiu. Později se veřejně omluvil prostřednictvím příspěvku na Instagramu a následně nosil duhové oblečení na několika turnajích, což demonstrovalo veřejné úsilí o nápravu.
Navzdory jeho dobře zdokumentované, nestálé osobnosti na kurtu, ti, kdo ho znali důvěrně, ho často popisovali jinak. Například Claudio Pistolesi, bývalý hráč, který Fogniniho znal od dětství, ho popsal jako „neuvěřitelně laskavého a velkorysého člověka“.
Dalo by se tak říct, že spíše bojoval sám se sebou než se svými soupeři. Jeho vášnivé, často vulgární výbuchy potvrzovaly onu jedinečnost, kterou si udržel navzdory, nebo možná právě kvůli svému temperamentu. Sám na loučící se tiskové konferenci řekl, že by si zpětně přál, aby se s rozhodčími tolik nehádal.
Pro Fabia Fogniniho byl významným momentem v životě jeho sňatek s italskou tenisovou hvězdou Flavií Pennettou, vítězkou US Open 2015. Pár od té doby přivítal tři děti. Zatímco někteří zpočátku věřili, že jako manžel a otec by se mohl změnit z hlediska jeho temperament na kurtu, jeho pokračující výbuchy naznačovaly, že jeho základní soutěživá osobnost zůstala z velké části nedotčena.
Fognini však sám výslovně uznal hluboký dopad rodiny, když během pandemie prohlásil: „Už nejsem sám. Jsem táta a manžel“. Dojemné gesto po jeho posledním wimbledonském zápase bylo požádání o Alcarazovo tričko jako dárek pro jeho nejstarší dítě. To podtrhuje ústřední roli, kterou jeho rodina hrála v jeho pozdější kariéře.
Jeho rozhodnutí odejít do sportovního důchodu, ovlivněné bojem se zraněními, lze interpretovat nejen jako fyzické omezení, ale jako vědomé zvážení priorit. „Dokonalé loučení“ ve Wimbledonu mu umožnilo odejít za vlastních podmínek, zachovat si zdraví a upřednostnit rodinu, spíše než snášet pomalý, potenciálně bolestivý a nenaplňující úpadek.
Pozdější část Fogniniho kariéry byla významně ovlivněna přetrvávajícími fyzickými problémy. Také poznamenal zvýšenou obtížnost zotavení a udržení špičkové formy po 35. roku života. Tyto narůstající fyzické potíže mu stále více ztěžovaly pokračování v soutěžení na elitní úrovni. Tato „fyzická daň“ tak nakonec urychlila jeho rozhodnutí o konci kariéry.
Fognini nikdy neměl problém říct své silné názory na stav moderního tenisu. Otevřeně vyjádřil, v roce 2021 na Roland Garros, hluboký obdiv a preferenci pro herní styl Rogera Federera, přičemž uvedl, že by zaplatil vstupenku, aby viděl Federera hru v akci. Naopak vyjádřil jasnou nechuť k tomu, co vnímal jako monotónní zaměření současné éry na forhendové a servisové bomby, což považoval za nudné a dokonce prohlásil, že po svém odchodu do tenisového důchodu nebude profesionální tenis sledovat.
Fabio Fognini zanechává významnou a nepopiratelnou stopu, zejména pro italský tenis. Byl klíčovou postavou za pozoruhodným vzestupem italského tenisu. Zatímco nemusel mít obrovskou sbírku trofejí jako legendy tohoto sportu, Ital si nepochybně vydobyl zvláštní místo v tenisové historii.
Byl hráčem, který skutečně hrál podle svých vlastních pravidel, neustále uchvacoval fanoušky svou odvážnou hrou a přinášel jedinečné italské charisma na každý kurt, na který vstoupil. Byl v podstatě hráčem, který bez ohledu na výsledek vždy zaručoval podívanou. Fanoušci si navždy zapamatují jeho extravagantní výlevy, ale hlavně famózní výkony a veselé momenty.
Fogninho povaha „tenisového bouřliváka“, zdaleka ne čistě negativní rys, byla nedílnou součástí jeho jedinečné přitažlivosti, a nakonec i jeho trvalé stopy ve sportu. Tenis učinil vzrušujícím způsobem, jakým to dokázal málokdo. Možná představoval mizející styl hry. Styl charakterizovaný větší rozmanitostí, citem a emočním projevem, na rozdíl od stále převládající silové, základní hry.
Jeho poslední zápas proti Carlosovi Alcarazovi, pětisetový thriller na wimbledonském centrálním dvorci, poskytl dojemné a vhodné zakončení. Opustil kurt se vztyčenou hlavou. Jak sám Fognini reflektoval: „Tento sport budu stále milovat. Mám v hlavě spoustu vzpomínek.“ Tím tak krásně uzavřel svoji bohatou a originální kariéru.
