Je tenis stále sportem gentlemanů? Mýtus, který se otřásá v základu

Zdroj fotky: Getty Images

Určitě jste slyšeli, že se tenisu přezdívá "sport gentlemanů". Možná se divíte proč, třeba při pohledu na Andreye Rubleva, který si raketou drtí koleno týden co týden. Je tento "mýtus" stále ještě živý? Mizí z tenisu gesto fair play? A co s tenisem udělá nová generace? Dvacátý třetí díl rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se můžete těšit každou první neděli v měsíci v 15:40, se zamyslí nad touto tématikou.

Tenis byl odjakživa sport gentlemanů. Byl, je a bude? Vždyť už se přece na konci 13. století rozvíjel na francouzských dvorech a později naplno na anglických trávnících v 18. století. Hráli ho králové v čele s Jindřichem VIII. Tady encyklopedické okénko končím, ale máme důkaz, že kořeny má gentlemanský mýtus opravdu rozmarné.

Tenis se řídil heslem: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. A proto byl bílý sport dlouho neprofesionální. Tenisté tak buď hráli za penízky nebo pro dobrý pocit. Mezi sebou se nepotkávaly tyto dvě skupiny až do začátku současné takzvané Open éry (otevřené éry), která probíhá od roku 1968. Ta představovala pro komerční sport nevyhnutelnou změnu.

I v nové kapitalistické době však gentlemanství přetrvávalo. Roda Lavera vrazili do učebnic jako ideální příklad. Když už nebyl, jak by řekla dnešní mládež "in", tak tam šoupli Björna Borga. Pak když přišli do světa tenisu nevychovaní rebelové objevil se mladý Švýcar, nějaký Roger Federer.

Gentlemanství mizí i nemizí

Myslím si, že tenis si bude chtít gentlemanský mýtus uchovat, protože na něj sází. Tenis je sportem, který se snaží co nejlíp skloubit modernizaci s historickou tradicí. Tradice je pro něj i gentlemanství. Sinner s Alcarazem v tomto historickém standartu pokračují, ale ne všichni hráči ze špičky mají podobné tendence. Abych nehanil jen novější generaci, tak John McEnroe, Ivan Lendl, Andre Agassi nebo Marat Safin žádní zlatí nebyli.

Nová generace však ztrácí čím dál víc respekt k té starší. Mladí jsou častěji arogantnější a na kurtu se chovají jako děti. Určitě si vzpomenete na situaci z loňské pařížské haly Bercy, kde přesně tohle řekl Stan Wawrinka o osmnáct let mladšímu Dánovi Holgeru Runemu. Jenže respekt mizí i mezi vrstevníky. Prohru v osmifinále olympiády nesla špatně Emma Navarro, která své soupeřce Qinwen Zheng řekla, že ji nerespektuje jako protivnici. Přímo veřejně, místo toho, aby si to s ní vyříkala v šatně.

To je jen pár, doslova, příkladů toho, jak z tenisové hry gentlemanstvím mizí a má to několik důvodů. Případů bych na seznam mohl vybrat mnohem více, než bych jich mohl najít v minulosti.

Doba je jiná

Rod Laver při trefení outu neměl možnost vzít si jestřábí oko, už vůbec mu nehlásil každý úder počítač, po utkání si nečetl hejty na sociálních sítích a nestresoval se tím kolik peněz za výhru získá, případně za prohru ztratí.

Jen si vezměte, kolik vypjatých situací, sporů a nadávání hráčů na rozhodčích vyvolaly nejen jejich rozhodnutí, ale právě i moderní technologie. Hráči jsou pod tlakem, pod kterým nebývali. Neustále jsou vidět, jsou na očích, ať jste od nich vzdáleni více či méně, můžete být kdekoliv a stále jste hned vedle nich. Sociální sítě nepomáhají tomu, aby byl tenis stále tím sportem gentlemanů jako kdysi. A poslední věc, co rozděluje a vždy bude, jsou finanční odměny. Hráči hrají o takové peníze, že v určitých momentech prostě někteří neřeší, jak k vítězství dojdou a jestli se u výhry i správně chovají.

Tím narážím i na poslední událost na Masters v Paříži a vyhrocenou situaci mezi Ugem Humbertem a Karenem Khachanovem. Domácí hrdina se po výměně, ve které Karen trpěl křečemi, radoval jako by vyhrál olympiádu. Přestože nejprve nedokázal uznat, že jeho chování nebylo ideální, později si uvědomil, že nemusel povolit koncentraci v době Karenovým zdravotních problémů stylem všechno co je ve mně, půjde ven.

"Dalo mi to lekci, jak se chovat v budoucnu lépe. Tento turnaj mě toho hodně z mnoha úhlů pohledu naučil," napsal na Instagramu později uvědomělý Ugo Humbert. A pojďme si to přiznat, krásné gesto uznat chybu.

Čeho moc, toho příliš

Uznat chybu, pěkné. Uznat ji znova, fajn. Ale přece by bylo dobré jen neuznávat a začít pro to něco dělat. Zdá se mi, že na svět tenisu chování určitých hráčů a celkově už zmíněné větší množství těchto situací nevrhá dobrý stín. Bohužel na absolutním vrcholu této pyramidy je Andrey Rublev. To, co předvádí v letošní sezóně už je pro mě absolutní magorismus a nejen neúcta k tenisu a soupeřům, ale i k sobě samému. Chování, které hraničí se sebepoškozováním do tenisu nepatří a sport gentlemanů by takhle vypadat neměl.

Mýtus žije dál

Nechci říct, že tenis už není vůbec sport gentlemanů, od pojmenování trofeje pro vítěze Wimbledonu (The Gentleman's Singles Trophy) v roce 1887 se však význam tohoto mýtu změnil. A je to vůbec mýtus? Ať je to, co chce, tak na chování na kurtu pořád záleží. Tenisté reprezentují sebe, svou zemi i svůj sport a neměli by na to zapomínat. V době, kdy si na nic tenis hrát nepotřeboval, představoval gentlemanský sport. V současnosti potřebuje touto nálepkou lepit vše okolo, a tak aspoň tento mýtus, nebo jakékoliv jiné pojmenování tomu chcete dát, žije dál.

Máte k tomuto článku co dodat?
Zapojte se do diskuze.
Zobrazit diskuzi
Skrýt diskuzi
Napište komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Google translate
usercalendar-full