Finálové utkání Next Gen ATP Finals napsalo tečku za letošní sezónou. Vítězství, prohry, krásné a dlouhé zápasy, organizační bizár, problémy, radost i smutek, to všechno, a mnohem více, nabídl letošní rok. Postupem času na většinu zapomeneme a v našich myslích zůstanou jen ti úspěšní, vítězové turnajů. Vítězství vám zajistí slávu na kurtu i mimo něj, ale sláva se nerovná uznání. Jak důležitá je prezentace mimo kurt? Je ceněný charakter víc než velké triumfy? Jaké hodnoty převládají v tenisovém prostředí? Na problematiku zisku obdivu se zaměří dvanáctý a poslední díl (v roce 2023) rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se budete moct těšit od nového roku každou první neděli v měsíci, tradičně v 15:40.
V letošní sezóně se radovali staří i noví šampioni. Hráčů, kteří toho v tenisové kariéře dokázali na kurtu mnoho, je kvantum. Však prohrabat se archivy od roku 1877 a prvního Wimbledonu by nám ukázalo své a dalo pořádně zabrat. Člověk si pak uvědomí, že vyhrát tenisový turnaj, ať už před otevřenou érou tenisu (1868 až současnost), nebo v ní, není nic, co by nedokázal někdo jiný, ale získat uznání je větší oříšek. Kdo si teď vzpomene, že v letech 2000 a 2001 získali na okruhu titul hráči jako Švéd Andreas Vinciguerra nebo Španěl Joan Balcells a kdo si za třicet let vzpomene například na Marca Cecchinata nebo Tennyse Sandgrena? Nikdo! Vždyť i grandslamových vítězů jsou plné pytle a takhle můžeme pokračovat do nekonečna.
Pokud nejste superstar, upadnete v zapomnění. Alespoň takhle funguje uznání ve sportu. Zapomíná se tím na jednu důležitou věc. Nebo víc věcí? A co je vlastně důležité? Člověk se v té spleti otázek cítí jako Alenka v říši divů.
Jaký je rozdíl mezi Federerem a Djokovičem? Teď nemyslím, že má Novak o čtyři Grand Slamy více, nebo o dvě děti méně. Fanoušků mají oba hodně, jenže často, když do veřejné diskuze vstoupí otázka, kdo je z velké trojky nejméně oblíbený, padne volba na Djokoviče. Proč? Kvůli tomu, jak se prezentuje na kurtu i mimo něj. Viděli jste někdy Rafu rozmlátit raketu? Viděli jste někdy Rogera kontroverzně vystupovat na veřejnosti? Ne, ne a ne. Oba tenisu přinesli něco víc, stali se vzory a idoly. To Djokovič taky, ale oni ukázali svým nástupcům, jak se může ideálně profesionální tenista chovat.
Jejich případ jasně demonstruje, proč někteří hráči znamenají víc než jiní. Mohli přitom klidně dosáhnout podobných úspěchů. Profesionální sportovec si svůj obraz nevytváří jen na kurtu, ale i značně mimo zápasové území. Ovšem i na kurtu se toho dá víc zkazit než získat, a to ani nemusíte prohrát, že Johne McEnroe? Stanete se jednou polovinou světa milováni a druhou nenáviděni. Rozporuplnost vaší postavy z vás nikdy neudělá šampiona všech šampionů. Takových postav najdeme více: Ilia Nastase, Andre Agassi, ale i u žen Serena Williams nebo Maria Sharapova. Najdou se lidé, kteří je budou obdivovat, ale i lidé kteří je budou nesnášet. Škraloup v jejich profesionálním životě si každý může najít.
Možná proto bychom si stále měli připomínat ty, kteří nejenom vítězili, ale také měnili svět tenisu. Rod Laver nebude v historii zapsaný jako vítěz nejvíce Grand Slamů, ale jeho přínos byl obrovský. To stejné u Billie Jean Kingové, která založila organizaci WTA a v zápase "Battle of Sexes" proti Bobbymu Riggs hrála nejen za sebe, ale za všechny ženy a tenistky. Můžeme si o tom zápase myslet své, kontroverzí je kolem něj plno, jedno je ovšem jisté, hrála o budoucnost ženského tenisu.
Pořád ale musíte mít úspěch, abyste získali slávu. To přece nemůže být dobře. Sláva by se neměla zakládat jen na vítězství, měli by jí umět docílit tenisté svým charakterem a svým prezentováním. Jenže pak už je to o tom, jestli chtějí slávu, nebo uznání. Každý člověk má potřebu být oceněn, uznáván, respektován, někdo víc, někdo míň. Přijde mi, jako by šlo uznání získat jen na základě slávy. Tenisté, o kterých se tu bavíme, toho po sportovní stránce dokázali mnoho, ale ti, kteří neměli takové úspěchy, jako kdyby neměli možnost zůstat v paměti. Co chceme předávat dál budoucím generacím? Silné lidské příběhy tenistů a tenistek, kteří bojovali v tenisovém světě za perspektivu pro budoucnost, ty, kteří ukázali charakter a zapsali se do srdcí fanoušků, byť nevyhráli velké zápasy a tituly, nebo jen jména na bezvýznamných trofejích?
Italové vyhráli po 47 letech Davis Cup. Proč? Protože byli tým. A nejenom tým o pěti hráčích a kapitánovi. Na tribuně fandil, povzbuzoval, burcoval krajany a nejspíše i předával rady Matteo Berrettini. Mohl by se flákat někde na dovolené u moře, nebo se chystat na novou sezónu. Ne, on přijel do Málagy podpořit tým po hororové sezóně plné zranění. Byl tam a slavil triumf. On sám však v nominaci chyběl a nehrál letos za Itálii ani jeden zápas, tudíž nebude napsaný jako vítěz Davis Cupu. Přesto na něm nebylo vidět, že by ho to nějak mrzelo. Až za 50 let bude někdo vyjmenovávat vítěze Davis Cupu, on tam nebude. Minimálně mezi vítězi z roku 2023. Všichni zase zapomeneme, přitom ukázal charakter jako nikdo jiný. Jannik Sinner ho dokonce na Instagramu označil na společné fotce, a to přímo ve středu salátové mísy pro vítěze týmové soutěže.
Proto bychom neměli zapomínat na tyto příběhy. Ono přece jen dobrý charakter a uznání, ať už za mimosoutěžní přínos, nebo gesto fair play, mnohdy znamená víc než tituly. Tituly zaznamenalo mnoho tenistů, ale něco víc, to víc, kvůli čemu se zapsal dotyčný, nebo dotyčná, v srdci tenisových fanoušků, je výjimečná věc. Nezapomínejme na to!
Toto je tečka za rubrikou 15:40 v roce 2023. Děkuju všem svým věrným čtenářům a doufám, že se vám články líbí. Na nový díl se můžete těšit v neděli 7. ledna 2024. Od nového roku se 15:40 stane rubrikou měsíční a texty proto budou vždy vycházet první neděli v měsíci.
Přeji Vám krásné prožití vánočních svátků a 7. ledna 2024 v 15:40... Na shledanou!
