Roger Federer, Serena Williams, Tsonga, Berdych, Sharapova a brzy také Andy Murray. Svět tenisu přišel za posledních pět let o řadu významných jmen světového tenisu. Nic, co není běžné. Generace se střídají a legendy končí své kariéry. V čem byla tato generace tak výjimečná? Budou mít fanoušci tenisu dál komu fandit? Proč tolik prožíváme konce velkých jmen poslední dobou? Odpovědět se pokusí devatenáctý díl rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se můžete těšit každou první neděli v měsíci v 15:40.
Až dopíše konec příběhu Andy Murray, budou držet "starou" generaci naživu jen Nadal s Djokovičem. Až skončí oni, bude tato generace pryč. Děti osmdesátých let dominovali mužskému i ženskému tenisu, u žen alespoň lehkou slávu sklidila i u mužů poměrně bídná devadesátková generace. To ovšem znamenalo, že tenisté narozeni po roce 1980 a před rokem 1990 přece jen zažili více úspěchů. Od roku 2004 do roku 2023 si podmanili grandslamy, neuvěřitelných dvacet let. Netřeba řešit, že si je primárně rozdělila jen trojice hráčů.
Podle amerických studií mají tenisový fanoušci většinou přes 40 let, takže i diváci se narodili v 80. letech, když to vezmeme s trochou nadsázky. Tito lidé obdivují osmdesátkovou generaci, protože to jsou jejich stářníci a sledovali jejich cestu od mladých let. Starší sice pamatují i jiné legendy dob minulých jako Ivana Lendla, Bjorna Borga nebo Roda Lavera, ale i je kdysi nová mladá generace chytla. Když se obrátíte na současné mladé tenisty, většina má za vzor jednoho z hráčů velké trojky.
Co si budeme, nikdo nechce fandit poraženým. Vítězové mají vždy nejvíce fanoušků. Osmdesátkovou generaci ale nejde zužovat kromě velké trojky jen na Murrayho nebo Wawrinku. Světová desítka byla plná osobností. A jak se shodují Martin Kližan i Tomáš Berdych, současná světová desítka není tak silná, jak bývala.
Nemůžeme ani souhlasit s výrokem Ernesta Gulbise, že svým vzorným a obdivuhodným vystupováním udělali Andy Murray, Novak Djokovič, Roger Federer a Rafa Nadal s dalšími z tenisu nudu, jak to píše Mark Hodgkinson v knize Ivan Lendl - muž, kterému Wimbledon vyhrál až Andy Murray.
Tito hráči naopak vytvořili po občas divokých 80. a 90. letech mimořádnou tenisovou kulturu.
I proto nás každý konec těchto hráčů zasahuje.
"Je to legenda naší hry. Šel hrát challengery na antuce, aby si zlepšil svůj žebříček na svém nejméně oblíbeném povrchu. To vypovídá hodně o jeho charakteru. Andy je neskutečný profesionál. Jeho vůle dál tvrdě pracovat a ukazovat, co může člověk předvést s umělou kyčlí je inspirativní. Zároveň jeho příběh slouží jako skvělý příklad pro mladé, kteří si pořád na něco stěžují. Zanechal nesmazatelnou stopu na kurtu i mimo něj," řekl na Britovu adresu Novak Djokovič.
"Nebyl bych tu bez Andyho. Ten chlápek je mimo kurt neskutečný, tak zábavný, originální. Moc ti děkuju," ocenil Murrayho charakter učencův žák a budoucí hvězda britského tenisu Jack Draper.
Právě i v tomhle tkví síla této generace. Nespočet hráčů hraje tenis hlavně díky nim.
Pro nové hvězdy světového tenisu tak nastává nelehké období, navázat na ně. Nechci nijak opomíjet ženy, ale i vzhledem k tomu co psal básník v úvodu, zvládlo něžné pohlaví střídání stráží lépe.
Nemusíte být jen fanoušci osmdesátkové generace, abyste měli oči pro pláč a začali přemýšlet komu budete fandit. Vždyť už končí i někteří hráči narození v pozdějším desetiletí, mezi nimi Dominic Thiem.
Pokud máte pocit, že vás z nové generace nikdo nebaví, že už to není ten tenis gentlemanů na vysoké úrovni, nezoufejte. Minimálně Jannik Sinner s Carlosem Alcarazem mají všechny předpoklady navázat na předešlé legendy.
Na druhou stranu už možná nic podobného nezažijeme. Často slychávám na adresu Murrayho, Nadala a Djokoviče, aby už skončili. Ale jakmile tato situace nastane, dojde k pláči. To už ukázal právě britský tenista na letošním Wimbledonu.
Na tuto generaci se bude vzpomínat. S odstupem času lidé docení nejenom velkou trojku, ale i hráče jakým je, byl a bude Andy Murray.
