Davis Cup se jako jedna z nejstarších týmových soutěží může pyšnit, že ustál nátlak moderní doby a drží si nejen své jméno, ale i význam mezi jednotlivými hráči. Co se ovšem v průběhu času měnilo, byl herní systém. Ten dospěl až k tomu, že už nemusí být prostředí domácí pro nikoho. Proč bude jednu z finálových skupin Davis Cupu hostit Čína, která se nekvalifikovala? Nenarušil tradici Davis Cupu už nový formát a zrušení pětisetových zápasů? Ustojí moderní dobu? Na Davis Cup, jeho proměny a výhled do budoucna si posvítí šestnáctý díl rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se můžete těšit každou první neděli v měsíci v 15:40.
Davis Cup prošel od roku 1900, kdy 31letý přední americký tenista Dwight Filley Davis věnoval této soutěži trofej, několika proměnami. Měnil se i již zmíněný pohár, který zná každý tenisový fanoušek pod názvem "salátová mísa". Dnes obsahuje podstavec jména hráčů všech vítězných družstev za více než sto odehraných ročníků (nehráno pro nedostatek týmů roku 1901 a 1910 a kvůli světovým válkám v letech 1915 až 1918 a 1940 až 1945). Na úplném počátku měla, jen pro zajímavost, hodnotu tisíc dolarů. Dnes už nejde její cenu zejména z historického významu vyčíslit. Nikdo už si ani nevzpomene na původní název, International Lawn Tennis Challenge. Díky Davisovy byl okamžitě zapomenut.
Z historie by se toho dalo vyprávět mnoho, ale co bylo, to bylo. Důležité je, co je teď. Ještě, že to Dwight Davis nevidí, snad se z toho neobrací v hrobě.
„Neboj se změny. Možná to dopadne ztrátou něčeho dobrého, ale pravděpodobně to dopadne získáním něčeho lepšího.“ Jako by se tímto citátem psychologa Ralpha Smarta řídila celá ITF v čele s jejím prezidentem Davidem Haggertym v roce 2018. Proti největší změně ve formátu Davis Cupu v jeho historii hlasovalo ovšem několik národních asociací včetně Česka, Velké Británie nebo Austrálie. Věděli proč. Investiční skupina Kosmos legendy fotbalové Barcelony Gerarda Piquého udělala z historicky významné soutěže trhací kalendář.
"Bude to festival tenisu a zábavy, bude atraktivnější pro hráče, fanoušky, sponzory i televizní společnosti," prohlásil tehdy Haggerty. Nevíte, kde se ten festival konal? Asi jsem ho propásl. Většině hráčů chybí domácí zápasy a starý formát. Fanouškům vadí, že nevidí své hvězdy hrát doma. Sponzorům svazů musí taky vadit absence domácích duelů a televizní společnosti nutí od roku 2019 konat cestu na závěrečný turnaj za větší náklady.
Takže ani pro jednu skupinu nic atraktivnějšího nevidím. Říká se, že snaha se cení, ale v tomto případě se nejednalo o modernizaci a zvýšení půvabu soutěže pro hráče a fanoušky. Šlo o vytvoření obří peněženky, kolosu, který bude vydělávat, jak se zpívá v jedné písni: "Money, Money, Money..."
Společnost Kosmos stihla za necelé čtyři roky proměnit soutěž k nepoznání. Tři vítězné sety se změnily na dva, čtyři víkendy na dva týdny, pět zápasů na tři. Kritika zněla ze všech stran, a tak ITF ukončila se společností smlouvu.
"Už léta říkám, že to nejlepší na Davis Cupu byly pětisetové zápasy a formát doma-venku. Jedna z mých nejhezčích vzpomínek na kariéru je hraní před zaplněnými australskými tribunami. Hrát ale v Brazílii, Španělsku nebo Francii před dvaceti tisíci lidmi, kteří jsou proti vám, dá taky hodně a zjistíte, jak moc jste silní. Hrál jsem tuto úžasnou soutěž přes dvacet let. Existuje i důvod, proč to, hráli Federer, Nadal, Djokovič a další. Chtěli mít své jméno na trofeji," řekl loni na podzim kapitán australského týmu a dvojnásobný vítěz Davis Cupu Lleyton Hewitt.
Následky si ovšem nese dál. Pokud by chtěl Davis Cup změnit formát nebude to zase tak jednoduché. Ideální by bylo přistoupit na nějaký kompromis "starého" a "nového" systému. Jedno je však jisté. Nový Davis Cup se výrazně více hodí do současného nabitého kalendáře (kdysi zněly i hlasy, že by se mohl hrát jednou za dva roky). Představa hledat opět čtyři týdny pro zápolení národních týmů je utopická, jestli stále počítáme s volným prosincem.
Absolutní tečku za tímto sáhnutím vedle ze strany ITF, které tedy Cosmos nazval "ohromným úspěchem" (chyby se holt těžko přiznávají), udělal los letošních základních skupin finálového turnaje. No vlastně už před rozdělením skupin se mnoho lidí nestačilo divit. Kromě Bologne, kde bude doma Itálie, Valencie, kde diváci podpoří domácí Španěle, Manchesteru, kde fanoušci poženou domácí favority Murrayho, Evanse či Drapera, se Davis Cup podívá i do Číny, kde bude domácí výběr veden Zhizhen Zhangem.
Čína tam není, jo? Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Neskutečné je skutečně skutečností. V Číně bude hrát Německo, Slovensko, Chile a USA. Čína má naopak do světové skupiny dlouhou cestu. V září čeká souboj v Rumunsku o kvalifikaci do světové skupiny jedna, která je druhou nejvyšší úrovní po finálové šestnáctce.
A proč Čína? To v Německu nemají žádnou halu? V USA taky nic? Vždyť Davis Cup následuje týden po US Open. Chile je na cestování blbé, ale lepší než Čína by byla i hala v Bratislavě. Důvod je prostý. ITF potřebuje smazat očekávaný dluh 12 milionů za letošní sezónu Davis Cupu, kdy nemá hlavního sponzora a stále se táhne spor s Piquém a spol.
A kde jinde smazávat dluhy než v Číně, to si uvědomila už loni WTA.
Oficiálně však ITF německému deníku FAZ sdělila, že: "Naší úlohou jako globálních strážců sportu je zpřístupnit tenis a naše akce co největšímu počtu lidí."
Bylo jasné, že si Davis Cup dříve či později nějakou změnou projde. Nešťastné však bylo, jak rychle se změnil z nuly na sto. Pořád si však udržel svoji hodnotu a význam. Jak jsem napsal výše, pokud dospějeme k nějakému ideálnímu kompromisu mezi dvěma různými Davis Cupy, bude to k prospěchu všem stranám. Vždyť týmové soutěže mezi státy se hrají hlavně pro fanoušky a dřívější formát ukázal, že po světě, v téměř každé zemi se hala, kde se dá hrát, najde. A nemusí se hrát jen na tvrdém povrchu. Vidět znovu závěrečná zápolení na trávě nebo antuce se může jevit jako zbožné přání, ale nezachovala by se takhle tradice, atraktivita a vyvarovalo by se monotónnosti?
Až už budoucnost přinese cokoliv, Davis Cup si od roku 1900 prošel různými těžkostmi a stále si bez něj svět tenisu neumí představit fanoušci ani hráči. Dal bych ruku do ohně za to, že není tenista, který by nechtěl napsat svoje jméno na salátovou mísu.
