Zažívá něco, co si poslední roky neuměl představit. Turnaje nejvyššího okruhu už nemůže Jiří Veselý objíždět s takovou pravidelností, jako když byl v elitní stovce. Nepotkává se den, co den s nejlepšími hráči světa. Po zranění se musel smířit s tím, že ho čeká složitá a dlouhá cesta na tenisový Olymp. Trpělivost se ukáže jako zásadní vlastnost na jeho pouti, kde se motivace hledá lehce i těžce zároveň.

Když během kariéry porazíte dvakrát rekordmana v počtu Grand Slamů Novaka Djokoviče a nikdy s ním neprohrajete, můžete své výkony porovnávat snad už jen s Chuckem Norrisem. Ten ovšem nehraje kvalifikace challengerů. Do kvalifikace na nižším turnaji musel nedávno i Veselý, protože neměl dostatečný žebříček na hlavní soutěž. Omezené množství startů na takzvaný „protected ranking“ (chráněný žebříček) chtěl navíc pošetřit do budoucna. Otázka je, jestli ho vůbec zužitkuje k nějakým bodům.

Bez elánu, bez pohybu a bez jiskry byl Jiří Veselý k nepoznání od svého já z US Open. Jako kdyby na postupnou cestu zapomněl. Nebo jen nemá motivaci?

Grand Slamy a ten "zbytek"

Na Grand Slamech překvapoval sebe i ostatní. Fyzicky i herně zvládl v New Yorku nekonečnou pětisetovou bitvu se světovou dvacítkou Cerúndolem. Stejně jako na ale Wimbledonu nezužitkoval šanci projít ještě dál. Jednoduše mu chybí zápasová praxe. Jenže tu praxi by měl získávat tam, kde nemá motivaci, a to na malých turnajích.

Pokud chce ještě nahodit motor a neupadnout v zapomnění, a to ho v juniorských letech považovali experti za nástupce Tomáše Berdycha, potřebuje něco změnit. Pokud platí, že není ještě úplně fit, bylo by přece jen zvláštní, kdyby na Grand Slamech jeho zdravotní problémy odskákaly do tramtárie.

Jiří Veselý se bude muset naučit namotivovat proti hráčům ze třetí nebo čtvrté stovky žebříčku, jinak si o zápasech se světovou elitou bude moct nechat jen zdát. Když se přes veškerou snahu nic nezmění, bude aspoň vědět, že do toho dal všechno.