Po páté v historii se odehraje finále Davis Cupu podle nového modelu Final 8 (finálová osmička). Davis Cup touto změnou přišel minimálně o jedno, dramatické finálové souboje na tři vítězné zápasy. Z novodobého formátu, který "starý" nahradil po roce 2018, se do naší nejlepší desítky finálových zápasů historie nedostal žádný závěrečný duel. Ani jeden totiž nepřinesl tak napínavou podívanou, jako ty vůbec nejpamátnější. Ty si teď představíme ve dvou částech. První díl nabízí souboje, které jsme zařadili mezi 10. a 6. místo našeho žebříčku.
Před dvaceti lety se odehrálo finále Davis Cupu, které nastartovalo kariéru Rafaela Nadala. Souboj se Spojenými státy americkými v Seville zmiňoval sám Španěl ve videu, kterým oznámil konec své bohaté kariéry. Přitom před samotným finálovým víkendem očekával, že utkání prosedí jako fanoušek nebo "roztleskávačka" týmu na lavičce. Přestože byl na žebříčku až sedmým Španělem (ATP 51), kapitán Jordi Arrese mu dal přednost před světovou třináctkou Tommy Robredem i vítězem Roland Garros 2003 Juanem Carlosem Ferrerem (ATP 31). Současný trenér Carlose Alcaraze Ferrero se trápil před finálovým víkendem s nízkým sebevědomím.
Mladičký Španěl Nadal se poté, co zjistil, že bude hrát, ptal týmové jedničky, světové pětky, Carlose Moyi, jestli si je jistý, že má hrát on a ne Ferrero. Sice se hrálo na antuce, ale Nadalovi bylo osmnáct let a navíc bylo jasné, že v rámci prvního den narazí na světovou dvojku Roddicka. S ním prohrál o pár týdnů dříve ve 2. kole US Open hladce 0-3 na sety.
Už se zdálo, že rozhodnutí kapitána dostane ránu, když Rafa první set prohrál. Nakonec ale ukázal neuvěřitelnou bojovnost a před historicky nejvyšší návštěvou daviscupového finále (27 tisíc diváků) zápas otočil.
"Nemohl jsem tomu uvěřit. Zaradovat se před zápasem, že budu hrát s ním, byla ta nejhloupější věc, co jsem udělal," zmínil s odstupem několika let Roddick.
Američani sice následně vyhráli díky bratrů Bryanovým čtyřhru, ale Moya stejně jako jeho ještě donedávna svěřenec Rafa Nadal, porazil Roddicka a stvrdil vítězství španělského týmu. Pro Rafu to byl první z pěti celkových triumfů.
O čtyři roky dříve získalo Španělsko salátovou mísu poprvé v historii. Už tenkrát u toho byl čtrnáctiletý Rafael Nadal jako vlajkonoš španělské čtveřice – Albert Costa, Juan Carlos Ferrero, Joan Balcells a Álex Corretja. Ti se navždy zapsali do kronik jihoevropské země.
Oslabený byl naopak jejich soupeř, obhájce titulu, Austrálie. Světová jedenáctka a hrdina finále 1999 Mark Philippoussis chyběl už kvůli zranění v semifinále proti Brazílii. Druhou polovinu roku musel turnaje vynechat či skrečovat kvůli různým problémům a kapitán John Newcombe ukázal pro antuku na Hewitta s Rafterem. Chyběl i elitní deblista a druhá polovina nejlepšího páru uplynulé dekády Todd Woodbridge. Parťák Marka Woodforda doma čekal na narození prvního potomka.
19letý mladík Hewitt se připravoval, že se první den utká s Ferrerem, ale španělský tým Australany zaskočil ještě před prvním úderem do míčku. Kapitán Jordi Arrese totiž do dvouhry nenominoval jedničku ze všech zápasů sezóny Corretju. Změna Hewitta nerozházela. V pětiseťáku porazil Costu a chvíli to vypadalo, že to nebude mistrovský tah Arrese na jedničku s hvězdičkou, ale Newcomba. Pat Rafter držel s Juanem Casrlosem Ferrerem krok, dokud se za stavu 1-2 (7:6, 6:7, 2:6) na sety nezranil. Bod tak bez dalšího boje putoval Španělům.
Balcelles s Corretjou následně vyhráli čtyřhru, kde Woodbridge nahradil Sandon Stolle, třetí hráč světa za legendární dvojicí. Rozhodující bod v neděli připsal hrdina zápasu Ferrero po vítězství nad Hewittem.
Mít v týmu dva hráče, kteří v průběhu sezóny patří nejen do elitní desítky, ale později oba i do nejlepší pětky, na vás hází tíhu favoritů celé týmové soutěže. Jenže když ti oba spolu vyhráli v Pekingu 2008 i olympijské zlato ve čtyřhře, oba jsou grandslamoví vítězové a naprosto fenomenální hráči, tíha je ještě větší. Řeč je o Rogeru Federerovi a Stanu Wawrinkovi. Duo "Federinka" mělo před sebou na začátku roku 2014 jasný cíl, dovést Švýcarsko podruhé v historii do finále Davis Cupu. To byla první část úkolu. Ta druhá zněla nezopakovat prohru z roku 1992 s USA a konečně vyhrát.
"Když teď hraje Roger, tak víme, že náš tým dokáže cokoliv. Potřebujeme na sebe nevytvářet tlak, ale šanci udělat velký výsledek v tomto roce máme. Je to nejdůležitější cíl, který mám," vyjádřil se před čtvrtfinále s Kazachstánem Stan Wawrinka.
Roger reprezentoval od sedmnácti let (duben 1999) každý rok až do roku 2009. Tým ale nebyl nikdy tak silný aby zvládl víc než jedno semifinále (2003). Od dalšího desetiletí už jen vypomáhal Švýcarům udržet se v elitní skupině.
V roce 2014 nadešel čas, kdy vstřebal hořkou porážku od USA 0:5 ze sezóny 2012. V tomto zápase s Wawrinkou prohráli už po třech duelech. I on chtěl zvednout jednou salátovou mísu nad hlavu. Ve čtvrtfinále ale mohl tento sen vyhasnout. Kazachstán vedl 2:1 na zápasy a Kukushkin sebral první set Wawrinkovi. Vítěz Australian Open z toho roku zachránil otočkou v utkání naději Švýcarů, kterou podpořil rozhodujícím bodem Federer. Takové nervy nezažil tým ani v samotném finále.
Zatímco proti Kazachům se trápil Wawrinka, proti Francouzům i kvůli bolavým zádům trpěl Maestro. S Monfilsem prohrál v pátek snadno ve třech sadách. O to víc mnoho lidí překvapilo, že nehrající kapitán Severin Lüthi poslal Federera v sobotu po boku Wawrinky do čtyřhry. Tento tah se ale vyplatil a švýcarská legenda polítá živou vodou neztratila set proti Benneteauovi s Gaquetem, ani proti samotnému Gasquetovi v singlu. Historický triumf Švýcarů byl na světě.
"Hrál jsem tuhle soutěž přes 15 let, ale nakonec jsem to chtěl víc pro kluky, pro Severina se Stanem, pro všechny ostatní členy týmu, než pro sebe samého," zmínil po vítězství Federer.
Španělsko se v našem přehledu nachází celkem čtyřikrát, ještě jednou bude i v TOP 5, ale tohle finále i to poslední už patří mezi ty neúspěšné. Kromě let 2000 a 2004 slavilo Španělsko ještě třikrát – 2008, 2009, 2011. Rok 2012 byl zajímavý v tom, že do Prahy na finálový podnik přijela opět čtveřice, která slavila v sezóně 2000. Nepřijeli už jako hráči, ale v jiné roli v týmu. Alex Corretja byl kapitánem týmu, Alberto Costa cestoval do Česka jako technický ředitel Španělské tenisové federace, Juan Carlos Ferrero po konci kariéry jako mentor a Joan Balcells tvořil příspěvky z Prahy pro španělské rádio.
Španělé byli na rozdíl od finále 2009, kdy českou sestavu rozdrtili 5-0, bez Rafaela Nadala (pozn. red. Nadal ve finále 2009 neztratil ani set). Nejlepší Španěl žebříčku nehrál od Wimbledonu kvůli zranění kolena.
"Je třeba si položit otázku, jestli mám vůbec právo bojovat o účast v týmu. Kluci se na finále připravují tak dlouho a já už řadu měsíců kvůli kolenům nahraju," naznačil svoji neúčast měsíc před finálem Nadal.
Jeho absenci Češi využili, i když Tomáš Berdych musel vybojovat vítězství nad Almagrem až v pátém setu. Spolu s Radkem Štěpánkem zvítězili ve čtyřhře, aby druhým bodem Španělů srovnal stoprocentní David Ferrer. Rozhodující pátý zápas proti sobě svedl Radka Štpěpánka, světovou třicet sedmičku, a Nicoláse Almagra (ATP 11). Zápas plný dlouhých výměn vyhrál po necelých čtyřech hodinách tuhého boje ve čtyřech sadách český lev.
"Hrál jsem pod největším tlakem, pod jakým vůbec šlo hrát. Snažil jsem se to v hlavě nastavit tak, že je to prostě tenisový zápas jako každý jiný, který jdu vyhrát," říkal po zápase Štěpánek ve vysílání České televize.
"Vždy jsem byl strašně nervózní. Tím, jak je tenis individuální sport, tak je člověk zvyklý si dělat věci sám za sebe. Teď jsem seděl na lavičce a věděl jsem, že mu nemůžu nijak pomoct. Člověk by i třeba řešil spoustu situací jinak, ale to nejde. Nejhorší byl zápas v Praze s Almagrem. Strašně jsem si přál, aby vyhrál, aby se to povedlo dotáhnout," vykládal Tomáš Berdych v Tiebreak Tennis Podcastu o rozhodujících finálových zápasech v podání Radka Štěpánka.
Vůbec časově nejvzdálenější finále v naší vybrané elitní desítce se odehrálo mezi 13. a 15. říjnem 1972. Tehdy se poprvé v historii Davisova poháru (první ročník v roce 1900) nehrálo systémem vyzývacího finále, ve kterém se utkával obhájce titulu s nejlepším národním týmem roku. Všechny státy měli před finále stejnou startovací pozici. I tak měl závěrečný duel stejné obsazení – USA a Rumunsko, i stejného hrdinu – Stana Smithe, který už na kurty kráčel ale jako dvojnásobný grandslamový vítěz, když k US Open 1971 přidal v sezóně 1972 triumf z Wimbledonu.
Finále se konalo na antuce v rumunské Bukurešti, historicky poprvé mimo zemi některého z grandslamů. Jednoduše finále nabídlo mnoho historických zápisů. Překonalo nakonec i strach z možného teroristického útoku, který mohl nastat. Pro kontext, na olympiádě v Mnichově zabili islámští teroristé jedenáct izraelských sportovců a vyhrožovali i Američanům, kteří proto nepřivezli dva své výborné hráče s izraelskými kořeny Briana Gottfrieda a Harolda Solomona.
Nejen to však znepokojovalo Američany. O Rumunsku se tradovalo, že se na jeho půdě těžko vyhrává. Kapitánu Dennisu Rolstonovi poslal o tomto tvrzení před finále zprávu australský kapitán. Svěřenci Nealeho Fraesera prohráli v Rumunsku semifinálové utkání.
"Nemůžete vyhrát, protože vás nenechají, Nemáš absolutní tušení, co tě tam čeká," řekl Ralstonovi Fraser.
Američané kráčeli za obhajobou. Stan Smith opět po roce porazil ve třech setech Ilieho Nastaseho, i když mu v prvním vzdoroval poměrně nečekaně 9:11. Tom Gorman, který nahrazoval právě celosezónní dvojku Solomona, vedl nad Ionem Tiriacem už 2-0 na sety a vypadalo, že Američané získají pomyslný mečbol už do debla. Jenže Tiriac utkání otočil a zažehl oheň naděje. Ten Rumunům rychle začal vyhasínat po čtyřhře, ve které za 68 minut zvítězila jasně dvojice Smith/Van dillen nad Nastase/Tiriac 6:2, 6:0, 6:3.
V neděli za dvě hodiny a padesát minut porazil Smith v pětisetové podívané Tiriaca. Dodnes je toto utkání považováno za vůbec jeden z nejlepších zápasů daviscupové historie. Pátý set navíc jedním z nejlepších výkonů. Stan Smith v něm vyhrál 6:0. Podle svědků hrál takřka dokonalý tenis, a to i přesto, že mu nebyli naklonění rumunští čároví rozhodčí, kteří mnohokrát otočili svůj verdikt ve prospěch Tiriaca. Smith předvedl nejen skvělý tenis, ale i mentální odolnost.
"Začal jsem věřit, že mě nenechají vyhrát. Bylo úplně jedno jak dobře hraju," vyjádřil se po zápase Smith, který dovedl Ameriku k pátému titulu v řadě.
