Po páté v historii se odehraje finále Davis Cupu podle modelu Final 8 (finálová osmička). Davis Cup touto změnou přišel minimálně o jedno, dramatické finálové souboje na tři vítězné zápasy. Z novodobého formátu, který "starý" nahradil po roce 2018, se do naší nejlepší desítky finálových zápasů historie nedostal žádný závěrečný duel. Ani jeden totiž nepřinesl tak napínavou podívanou, jako ty vůbec nejpamátnější, které si teď představíme. V druhém díle se detailněji podíváme na ty, které se v našem žebříčku umístili v první pětici.
Pokud se chcete dozvědět pořadí mezi 6. a 10. místem přečtěte si první část – TOP10: Nejpamátnější finále Davis Cupu.
Když Španělsko podruhé postoupilo do finále Davis Cupu, opět v něm čekala Austrálie. Tentokrát se však protinožci představili v plném palbě. To stejné ovšem platilo o soupeři. Na straně Austrálie stáli světová devítka a sedmnáctka doplněná deblovým TOP 10 párem a proti nim světová trojka, sedmička a ne tak kvalitní debl, se kterým měli Španělé dlouhodobé problémy.
Navíc Australanům měl sedět i povrch. Na rozdíl od semifinále se Švýcary (tam zvolili tvrdý povrch a Hewitt v klíčovém zápase porazil wimbledonského šampiona Federera) zvolili trávu. Vše nasvědčovalo k tomu, že tým kolem národní jedničky Marka Philippoussise dokončí revanš za finále z roku 2000.
"Byli jsme více pod tlakem, protože to bylo v Austrálii, v Melbourne, kde jsem se narodil, na trávě proti Španělsku. I když je to nesmírně těžký soupeř, očekávalo se, že vyhrajeme. Na papíře jsme byli favorité, ale na Davis Cupu je krásné, že v kterýkoliv den může kdokoliv vyhrát nehledě nějakých předpokladů," vzpomínal na utkání Mark Philippoussis.
Skutečně došlo na drama. Lleyton Hewitt sice dokázal otočit utkání s Juanem Carlosem Ferrerem z 0-2 na sety, Philippoussis ale stejnou otočku proti Carlosi Moyovi nepředvedl a po snížení na 1-2 na sety prohrál ten čtvrtý. V deblu předvedli Todd Woodbridge s Waynem Arthursem svůj nejpovedenější daviscupový výkon a Corretjovi s Felicianem Lópezem povolili ve třech sadách jen sedm gemů.
Španělé i tak furt věřili, že mají šanci po dobrém výkonu Ferrera a na rozdíl od roku 2000 s Moyou v plné síle. Philippoussis ale v prvních dvou setech s Ferrerem nepřipouštěl, že by Španělsko mělo dále věřit ve zvrat. Na rozdíl od pátku skvěle podával, pečlivě hrál na síti. Jenže co se nestalo, Australská jednička si ve třetím setu natrhla sval. Philippoussis ho tak prohrál lehce 1:6 a čtvrtý úplně stejně rychle a snadno 2:6. Vše nasvědčovalo tomu, že rozhodne utkání Hewitt – Moya.
"Lleyton se rozcvičoval před svým zápasem. Podíval jsem se na něj a řekl jsme mu: Proč se rozcvičuješ? Nepotřebuješ se zahřát, nebudeš hrát!" přibližuje setkání s Hewittem v šatně Mark Philippoussis, který si před pátým setem na žádost svého otce odskočil dát pauzu.
"Myslel jsem si, že už je konec, vypadal zdrcený," vyprávěl Todd Woodbridge.
A stalo se něco nečekaného. Pauza se i díky času na ošetření, který si Philippoussis vzal protáhla a Ferrero ztratil momentum. Australan překonal sám sebe a zvítězil i přes bolest 6:0 a tým pod vedením kapitána Johna Fitzgeralda zvedl nad hlavu salátovou mísu.
"Dodnes nevím, jak jsem pátý set vyhrál 6:0. Bral jsem to bod po bodu, bylo to bolestivé, každý úder mě neskutečně bolel. Když jsem vedl 3:0, stále jsem nevěřil, že můžu vyhrát. Nedoufal jsem ani při mečbolu. Ten jsem proměnil a padl na zem. Musím říct, že je to jeden z momentů mé kariéry, kdy jsem byl na sebe nejvíc pyšný," vylíčil své pocity z pátého setu Philippoussis.
Po dvou finálových prohrách v řadě se druhého a posledního daviuscupového prvenství dočkal i Lleyton Hewitt, který už do zápasu s Moyou nenastoupil.
"Moc lidí to neví, ale vzal jsem si deset týdnů volna, abych se připravil na trávě v Kooyongu. Nekvalifikoval jsem se na Turnaj mistrů, odhlásil se ze tří Masters, vypadal jsem ze světové desítky, jen abych se připravil na finále Davis Cupu. Všechno to usílí se podařilo, když jsem porazil Ferrera, který byl před mou pauzou světovou jedničkou," přiblížil Lleyton Hewitt svoji oběť pro vítězství v Davisově poháru.
1981, 2006, 2008, 2011... Tak vypadal výčet neúspěšných pokusů argentinského tenisu dobýt Davis Cup. Naopak Chorvati slavili v roce 2005 zásluhou perfektních výkonů Ivana Ljubicice. Doma v Záhřebu tíhli po druhém vítězství, zatímco antukový specialisté z jihoafrické země chtěli i přes nepřízeň osudu, chorvatskou volbu tvrdého povrchu, poprvé v týmové soutěži zvítězit.
Ze začátku se vše vyvíjelo podle papírových předpokladů. V pátek vyhráli týmové jedničky Chorvat Marin Čilič i Argentinec Juan Martín Del Potro. Čilič se nicméně zapotil více, když ho i přes vedení 2-0 na sety donutil Delbonis k pětisetové bitvě. Následovala čtyřhra. Ta nikdy nebyla argentinskou silnou stránkou, což jim ublížilo například ve finále s Ruskem v roce 2006. I tentokrát bod Argentina nepřipsala. Čilič s Dodigem přehráli Del Potra s Leonardem Mayerem ve třech sadách.
Chorvati byli s optimismem opatrní. Ve čtvrtfinále totiž prohrávali po pátečních dvouhrách 0-2 s USA (Sock – Čilič 3-2, Isner – Čorič 3-0) a nebýt neskutečné otočky, kterou načali Čilič s Dodigem po čtyřsetové výhře v deblu nad bratry Bryanovými, ve finále by ani nebyli.
Nicméně po sobotě bylo jasné, že k tomu, aby Argentinci udrželi naději na vítězství by musel Del Potro další den porazit Čiliče.
"Znám ho velmi dobře, protože jsme spolu vyrůstali a prošli postupně všechny úrovně turnajů. Letos si vede neskutečně a bude hnán domácím publikem. Já ale udělám maximum, abych ho porazil a udržel šance na zisk daviscupové trofeje," řekl před finále Del Potro.
Oba měří bez dvou centimetrů dva metry, oba se narodili v září (Del Potro 23. a Čilič o pět dnů později). Dva velcí kamarádi v tváří v tvář.
Čilič vedl 7:6, 6:2 a za stavu 4:4 ve třetím setu se dostal na shodu. Dva míčky ho dělily od brejku, kterým by se dostal jeden gem na vlastním podání od vítězství v zápase i celém Davis Cupu. Del Potro ovšem podání udržel a nakonec to byl on kdo v koncovce setu získal servis soupeře na svou stranu a zvítězil 7:5.
Již zmíněný gem, který z 0-40 na Argentincově servisu dotáhl do té doby pečlivě, pozitivně a aktivně hrající Chorvat až do shody, se stal začátkem konce. Od té doby se misky vah přesunuli na stranu argentiského dlouhána, který začal riskovat a využívat toho, že Čiličův servis není tak dominantní jako první dvě sady. Zápas Del Potro po čtvrtém i pátém vyhraném setu (6:4, 6:3) otočil. To všechno i se zlomeným palcem.
"Můj prst je zlomený, ale pokud vyhrajeme Davis Cup je to absolutně jedno. Dosáhl jsem jednoho z největších vítězství mé kariéry. Děkuji všem, kteří mě přemluvili, abych nekončil. Byl jsem blízko toho, abych už nikdy nevzal do ruky raketu a teď jsem tu," vyprávěl Del Potro.
Jeho týmu chyběla už jen jedna výhra. V posledním zápase Delbonis porazil Karloviče 3-0 na sety a Argentina po velkolepém obratu mohla slavit první daviscupový titul!
Říká vám něco jméno Nicolas Escudé? Jestli ne, tak ani na začátku roku 2001 to nebyl tenista, o kterém by se nějak výrazně mluvilo ani v jeho rodné Francii. Ono proč taky, když byl až šestý nejlepší hráč (ATP 48) své země, která měla tři hráče v TOP 20 – Cédrica Piolina, Arnauda Clémenta a Sébastiena Grosjeana. Už vůbec se o něm nemluvilo po Australian Open, kde se, dodnes naposledy, dva Francouzi dostali do semifinále Grand Slamu. Clément porazil Grosjeana, aby v bitvě o titul prohrál s Agassim. Nicméně už od začátku roku se Francouzi přihlásili o nálepku favoritů Davis Cupu.
Ve čtvrtfinále proti Švýcarsku zariskoval s nominací na halový koberec kapitán Guy Forget. Jedničkou pro dvouhru byl jasně Clément, čtyřhra Pioline/Santoro taky jasná, ale právě Pioline ani světová čtrnáctka a druhý nejlepší Francouz na žebříčku Grosjean na pozici druhého singlisty nenastoupili. Kapitán ukázal na světovou třicet čtyřku Nicolase Escudého.
Risk vyšel. Escudé porazil největší talent té doby, mladíka a už tehdy 21. hráče světa Rogera Federera a zvládl i rozhodující utkání s George Bastlem. Escudé se osvědčil a výhru v singlu přidal i proti Holandsku, přes které prošli Francouzi do finále.
V něm Francouzi narazili na nejsilnější výběr, jaký mohli potkat. Jen jediná země se v tu dobu pyšnila tím, že má dva hráče v TOP 5 žebříčku dvouhry i čtyřhry, a to Austrálie. Kapitán domácího výběru John Fitzgerald vsadil na trávu jako povrch, který měl po prohře se Španělskem (tento zápas se také dostal do naší TOP 10) opět po roce sucha přinést triumf.
Finalistovi Wimbledonu z toho roku Patriku Rafterovi měl povrch pro jeho styl servis-volej padnout náramně. Jenže Rafter po páteční výhře neměl úplně zdravotně v pořádku rameno a bylo jasné, že už zvládne během víkendu jen jeden zápas. Sice porazil Grosjeana ve třech sadách, ale po pátku bylo skóre 1-1. Předpokládaný jednoznačný vývoj ve prospěch Australanů narušil Nicolas Escudé, který v pěti setech zdolal Hewitta. Francouz, který se nejlépe na žebříčku dostal na 17. místo, ale nic tak nečekaného nepředvedl, to jen Fitzgerald podcenil to, že pro Hewitta tráva není ideální povrch a pozici světové jedničky si získal na betonu. Právě na Wimbledonu skončil už v osmifinále na raketě, hádejte koho? No přece Escudého.
Kapitán Fitzgerald zariskoval ještě jednou, když do sobotní čtyřhry poslal Hewitta s Rafterem, jednoduše to nejlepší co má. Dvojice Santoro/Pioline ale ukázala, že jen tak neprohrává a ve čtyřech setech hvězdné singlisty zdolala.
"Mezi géniem a idiotem je velmi tenká hranice, že?" ptal se Fitzgerald po zápase.
Naději Australanům dal ještě Hewitt, který 3–0 porazil Grosjeana. Nicolas Escudé pak ve čtyřech sadách Wayna Arthurse, který nahradil "rozbitého" Raftera. Vyhrál tak i svůj pátý zápas v Davis Cupu té sezóny a stal se národním hrdinou.
"Svůj nejlepším výkon jsem předvedl s Hewittem. Cítil jsem se neskutečně a mohl jsem si s ním dělat, co jsem chtěl. Davis Cup je můj největší kariérní úspěch," uzavírá Escudé.
O tom, že v devadesátých letech vládli Američané světovému tenisu nejde pochybovat. Na začátku roku 1995 měli na kontě dva triumfy v týmové soutěži a nemohli být většími favority pro zisk dalšího. Nikdo nemohl konkurovat pěti hráčům (Sampras, Agassi, Chang, Martin a Courier) mezi elitní jedenáctkou žebříčku ATP.
Postupně si smlsli na Francii, Itálii (za kterou hrál pro zajímavost dvouhru současný šéf ATP Andrea Gaudenzi a také současný trenér Paolini Renzo Furlan) i Švédsku s Enqvistem, Wilanderem, Edbergem a Björkmanem. Celkem jen dva prohrané zápasy na cestě do finále.
Američané měli držet roli favoritů i bez Agassiho s Changem. Proti Rusům podobnou pozici zaujali už Němci v semifinále s dvojicí Becker–Stich, jenže velmi těžká a pomalá vnitřní antuka svědčila více domácím. Ti na olympijském stadionu otočili zápas z 0-2 na 3-2. Stejný povrch šel do akce i ve finále, což bylo špatné hlavně pro americkou jedničku Peta Samprase, kterého vždy antuka měnila v jiného tenisu (Roland Garros jako jediný Grand Slam nikdy nevyhrál).
A právě světová jednička Sampras svedl úvodní bitvu s ruskou dvojkou Andreiem Chesnokovem, který jako bývalá světová devítka byl až na 89. místě světa a jeho kariéra se chýlila ke konci. Přesto o jeho kvalitách na antuce a před domácím publikem Sampras moc dobře věděl.
"Věděl jsem jak je Chessy šikovný na antuce. Začal jsem od začátku tlačit. Bral jsem jako povinnost vyhrávat míče rychle a udělal jsem pár špatných rozhodnutí. K tomu mě přinutilo i to, že jsem se necítil v nejlepší kondici," popisoval zápas ve své autobiografii.
Zápas to byl skutečně vyrovnaný a poté, co Chesnokov vyhrál tiebreak čtvrtého setu, bylo jasné, že rozhodně o vítězi pátá sada. Tu vyhrál 6:4 Sampras, ale hned po proměněném mečbolu padl po víc jak tří a půl hodinové bitvě na zem a nemohl se zvednout. Už během pátého setu špatně chodil, ale přemáhal se a hrál svoji agresivní hru, co to šlo. Po skončení zápasu ale dostal křeče do celého těla a před zraky překvapení diváků ho trenér s doktorem odvedli pryč z kurtu. Americká jednička si tak s Chesnokovem ani nepotřásla rukou.
"Cítil jsem se, jako by mě někdo střelil do hlavy," vzpomínal Sampras.
Toto utkání je dodnes považováno za jedno z nejlepších, které finálová střetnutí Davisova poháru spatřila.
A přestože to s Petem nevypadalo vůbec dobře, americký kapitán Tom Gullikson věřil, že se zotaví už do čtyřhry. Povedlo se! Sampras s Martinem porazili ve třech setech duo Kafelnikov/Olhovskiy.
Sampras překvapil spoustu fanoušků a odborníků už jen tím, jak dokázal vyhrát první zápas a následně se i zotavit do čtyřhry. Korunku tomu všemu dal proti Kafelnikovi, kterého vyřídil ve třech sadách.
"Nejde to popsat jinými slovy než fenomenální. Pravděpodobně odehrál svůj nejlepší zápas na antuce v životě," hodnotil kapitán Tom Gullikson.
A to ho původně Gullikson chtěl šetřit jen na čtyřhru. Do dvouhry se dostal díky zranění v oblasti břicha dvojnásobného vítěze Roland Garros Andre Agassiho.
První místo v našem žebříčku obsahuje dost možná nejdramatičtější finále celé historie Davisova poháru. V něm se střetli dvě ze tří historicky nejúspěšnějších evropských zemí soutěže – Švédsko (7 vítězství) a Francie (10 vítězství stejně jako Velká Británie).
Severská země byla favoritem z několika důvodů. Od roku 1983 třikrát vyhrála a čtyřikrát odešla z finále poražena, zatímco pro Francii to bylo první finále od roku 1982. Za druhé 22letý mladík Thomas Enqvist už byl hráčem TOP 10 (ATP 9), veterán 30letý Stefan Edberg se na žebříčku pohyboval pořád na skvělé 14. příčce a do čtyřhry měl kapitán Carl-Axel Hageskog šestý nejlepší pár sezóny Jonas Björkman/Niclas Kulti. Na Francouzskou čtveřici, ve složení Cédric Pioline (ATP 21), Arnaud Boetsch (ATP 33), do debla bývalá světová čtyřka v singlu a finalista Roland Garros z toho roku ve čtyřhře Guy Forget a hráč čtvrté desítky deblového žebříčku Guillaume Raoux, nečekal jednoduchý úkol, ale jak už jsme se mohli několikrát přesvědčit, v Davis Cupu nic jako papírové předpoklady neplatí.
Pro šestinásobného grandslamového šampiona Edberga, který byl u všech třech švédských triumfů během zlaté éry, představovalo utkání s Francií poslední zápasy kariéry. Jak jinak se rozloučit než čtvrtým triumfem?
Francouzi, kteří postoupili ze semifinále po otočce z 0-2 s Itálií, začali lépe. Cédric Pioline porazil i přes dosud nepříznivou vzájemnou bilanci 0-4 Stefana Edberga, který v zápase utrpěl zranění kotníku a bylo jasné, že do dalšího průběhu už asi nezasáhne. Později se to potvrdilo a Edberg už tak jen mohl po posledním zápasu své kariéry držet týmu palce z lavičky.
Enqvist taktéž ve třech sadách porazil Boetscha a Björkman s Kultim mu mohli do druhé dvouhry připravit mečbol. Švédský silný deblový pár ale s dvojicí Forget/Raoux ve čtyřech setech prohrál a Enqvist měl najednou úkol zcela opačný.
Jestli čekáte, kdy přijde ta dramatická část finále, tak věřte, že přišla v neděli. Tady už není sebemenším pochybností, že více dramatický závěrečný den moc finálových zápasů nenabídlo, pokud nějaký. Obě utkání trvala dohromady 9 hodin a 13 minut.
Nejprve Pioline začal s Enqvistem velmi dobře a vedl 2-0 na sety. To ještě Švéd zažehnal, ale v pátém dějství se nad nadějemi severské země opět začala stahovat mračna. Masivně za stavu 3:5 z pohledu Enqvista, kdy šel Pioline podávat na vítězství v zápase ale i celém Davis Cupu. Enqvist se ani takové skóre nezalekl, Pioline se několikrát vyhodil a Švéd po snížení na 4:5 začal skóre otáčet. Vítězství 9:7 v tomto závěrečném setu uchovalo Švédům naději.
"Myslím si, že to byl nejdelší a jeden z nejdůležitějších i nejemocionálnějších zápasů jaké jsem hrál. Otočit po dvou prohraných setech je nádherný pocit," zmínil po výhře Thomas Enqvist.
V rozhodujícím zápase nastoupil za zraněného Edberga proti Boetschovi Niclas Kulti. Ten po prvním prohraném setu vyhrál další dva a vypadalo to, že přeci jen si Švédsko dojde pro vytoužený triumf. Ještě nadějněji to vypadalo, když dotáhl ztrátu brejku a ve čtvrté sadě srovnal na 4:4. Tiebreak ale ovšem stejně jako v prvním setu připadl Francouzi. Vůbec poprvé v historii Davis Cupu přišel v pátém zápase finále na řadu rozhodující pátý set, opět vyrovnaný. Boetsch na svém podání čelil po více než čtyřech hodinách stavu 6-7, 0:40 a Kulti měl tři mečboly. Jenže v tom momentu se začal 27letý Švéd fyzicky, ale především psychicky trápit. Všechny tři mečboly zahodil a nakonec Boetsch zvítězil 10:8.
"Vyhrát zápas s tím, že odvrátím tři mečboly, to je pro mě jako sen. Zažívám magický moment své kariéry," dodal Boetsch.
