Snad se nenajde člověk, který by mu nepřál úspěch. Adrian Mannarino prožívá v pokročilejším tenisovém věku nejplodnější období své kariéry. Dlouho to však vypadalo, že umístění na začátku třetí desítky z roku 2018 bude jeho vrcholem. V tu dobu neměl na svém kontě ani jeden titul na ATP a neustále se ve francouzském žebříčku klaněl umu svých vrstevníků, případně nové mladé generaci. Nevzdal se, stál si za svým neortodoxním pojetím tenisu a začal sklízet ovoce. V novém žebříčku se posune na 17. místo. 35letý Francouz nepřestává udivovat celý tenisový svět.
Po turnaji v Indian Wells, kde vypadl ve třetím kole s krajanem Jeremym Chardym, poskakuje Adrian Mannarino na 22. příčku světa. Je to pro něj kariérní maximum a elitní dvacítka je blízko, konkrétně 210 bodů od Nicka Kyrgiose. Tento nejlepší kariérní výkon z 19. března 2018 se mu ale dlouhou dobu překonat nepodaří. Neudrží pozici francouzské dvojky za Lucasem Pouillem a od šance proniknou do TOP 20 se na delší čas vzdálí. Vytrvá, nevzdá se a všechny překvapí.
V roce 2018 zaznamenal Adrian Mannarino dvě neúspěšná finále na okruhu (tehdejší celková bilance 0-6) a poté, co neobhájil čtvrtfinále v Montréalu a osmifinále v Cincinnati, vypadl z TOP 30. Stal se tak z něj hráč, který bude po řadu let putovat mezi čtvrtou a osmou desítkou světového žebříčku.
Do TOP 30 se dostal poprvé už v roce 2015 a v roce 2018 měl být na vrcholu své tenisové výkonosti. Právě i s ohledem na věk, začalo být čím dál méně pravděpodobné, že může dosáhnout ještě větších výsledků.
Mannarinovi však všechno trvalo déle než jeho souputníkům. Debut v hlavní soutěži ATP si odbyl až ve dvaceti letech, tehdy ještě s bujnou kšticí, zatímco jeho krajan Gasquet už v patnácti letech, nebo další Francouz Monfils v osmnácti. Ani na juniorských turnajích nezářil tak jako Gasquet, Monifls (světové jedničky) nebo Tsonga (světová dvojka). Nedostal se ani mezi nejlepších tři sta juniorů světa (nejlépe 303.).
Fanoušek fotbalového týmu Paris Saint-Germain se přece jen, po jedenácti letech na Tour a dvanáct let od svého prvního startu na Roland Garros, dočkal titulu. Na svém nejoblíbenějším povrchu porazil ve finále travnaté dvěstěpadesátky v Hertogenboshi Jordana Thompsona ve dvou setech.
Finálovou smůlu tímto triumfem rozhodně neprolomil, když do konce roku další dvě finále prohrál a do třetice i své jediné finále roku 2020 v Astaně proti Johnu Millmanovi.
Levoruký tenista, který v mládí obdivoval bývalou světovou jedničku a vítěze Australian Open 1998, taktéž levorukého, Marcela Ríose, patřil v letech 2019, 2020 i 2021 k stabilní členům TOP 50. Přestože už nebyl tolik ve stínu čtyř francouzských mušketýrů, jak jsou přezdíváni Gael Monfils, Richard Gasquet, Gilles Simon a Jo-Wilfried Tsonga, které častokrát nechal v žebříčku za sebou (stejně jako kometu let 2016–2018 Lucase Pouilleho), pořád měl mezi Francouzi značnou konkurenci, ať už to byl o rok starší Chardy, Paire, nebo mladičký Humbert.
Ve Wimbledonu 2021 sahal Adrian Mannarino po největším kariérním vítězství. Poměrem 2-1 na sety vedl v 1. kole nad tamním osminásobným šampionem Rogerem Federerem. Ve čtvrtém setu sice dotahoval manko brejku, ale Maestrovi nadále působil nevídané problémy. Pak ale přišel pád, podlomení pravého kolena, a skreč. Místo snového dárku k 33. narozeninám mu zůstaly oči pro pláč.
"Je to škoda. Ukazuje to, jak jeden úder může ovlivnit zápas, sezónu i celou kariéru. Přeji mu jen to nejlepší. Doufám, že se rychle uzdraví, abychom ho viděli zpátky na kurtech, protože v závěru mohl zápas vyhrát," řekl tenkrát na adresu holohlavého Francouze Federer.
Vrátil se už na US Open, a přestože ani v sezóně 2020 příliš podniků neodehrál, ztratil dost bodů.
Čtyři setbolové šance měl proti pozdějšímu vítězi Nadalovi v osmifinále Australian Open 2022 (po čtvrté byl mezi šestnácti nejlepšími na grandslamovém turnaji – předtím 2013, 2017 a 2018 ve Wimbledonu), ale ani jednu nevyužil, tiebreak prohrál 14-16 a následně hladce i další dva sety. V sezóně sice nezaznamenal špatné výsledky, i když antuka tradičně haprovala, ale na konci června se ocitl až na 86. místě světa. Během podzimní části téměř nic neobhajoval a díky titulu z Winston-Salemu zakončil sezónu opět v TOP 50. Ve 34 letech se navíc v říjnu poprvé stal francouzskou jedničkou.
Dlouhou dobu nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nastartovat životní sezónu. Osmifinále v Miami se ovšem stalo dobrým základem. Na trávě pak začal sbírat bodíky ještě v hojnějším počtu (čtvrtfinále v Hertogenboshi, Queen'su, finále na Mallorce). Po Wimbledonu vyrazil na turnaj (Newport) pro specialisty na travnatou hru, kde vyhrál. Dařilo se mu i v Cincinnati (čtvrtfinále), na US Open (3. kolo) a do konce roku si podmanil turnaje v Astaně a Sofii. Maximum ze sezóny 2018 bylo dorovnáno a Mannarino končil sezónu jako 22. nejlepší hráč světa.
Sice na United Cupu prohrál s Ruudem, Hurkaczem i Zverevem a porazil jen Sonega, ale posunul se poprvé v kariéře do TOP 20, jako nejstarší hráč vůbec.
Na Australian Open z toho bylo další osmifinále na Grand Slamech. Soupeře měl opět velice těžkého v podobě "krále Melbourne" Novaka Djokoviče. O tom, že právě světová jednička bude další překážkou, tradičně nevěděl.
"Vždy se to snažím nevědět, jak dlouho to jen jde, protože nad tím nechci moc přemýšlet. V průměru se to dozvídám tak hodinu před zápasem," prozradil o svém rituálu nedívání se na los Mannarino.
Nesledoval ho nikdy a nikdy nejspíš nebude. Když se jméno svého soupeře dozví, stejně se na něj nijak specificky nepřipravuje.
"Nemyslím si, že se potřebuji speciálně připravovat na tyhle typy zápasů. Hodně hráčů chce trénovat s levákem před zápasem s levákem nebo s pravákem před zápasem s ním. Myslím si, že je to nesmysl, je mi jedno s kým budu hrát," řekl Adrian Mannarino po zápasu s Benem Sheltonem.
Do zápasu šel rozhodně unavený po třech pětisetových bitvách (Wawrinka, Munar, Shelton), ale pokud je někdo skvěle fyzicky připravený, tak právě šikovný levák Adrian Mannarino, který pětisetový zápas prohrál naposledy v roce 2017, od té doby má na svém kontě jedenáct výher v řadě. S Djokovičem sice utrpěl zdrcující porážku (celkově má na Grand Slamech 0-21 s hráči TOP 10), ale v novém vydání žebříčku se posune na 17. místo, krůček od TOP 15, kde už se může stát cokoliv. Navíc grandslamové čtvrtfinále je stále velkou motivací. Z jednoho z nejvíce podhodnocovaných hráčů, jak ho nazval i Alexander Zverev, se stal hráč světové špičky.
"Nikdy není jednoduché s Adrianem hrát. Je to velmi neortodoxní hráč, který dobře využívá úhly a má jeden z nejplošších a nejkonzistentnějších bekhendů. Přirovnal bych to ke hře kočky s myší, takže jsem musel fyzicky vydržet dlouhé výměny a rozběhat ho po kurtu," zmínil po postupu do čtvrtfinále Novak Djokovič.
Tenista s přezdívkou Manna předvádí jiný tenis, než mladá nastupující generace. Není tolik zaměřený na sílu, ale spíše na rychlost a vytrvalost. Hraje velice chytrý, fyzicky náročný tenis a je bojovník tělem i duší, což jde vidět na každém jeho propoceném tričku. V současnosti neobléká žádnou značku a už vůbec ne funkční tričko. Hraje s obyčejným bavlněným. Hráče dostává pod tlak slajzovanými bekhendy a forhandy s krátkým švihem, při kterých vyniká jeho šikovné zápěstí. Údery má jednoduché a placaté. Soupeře nepřetlačí žádnou výraznou zbraní, ale kombinací svých silných stránek útočí na jeho slabiny. Francouzova hra není tou nejelegantnější na okruhu, ale i díky mentální odolnosti působí jako skutečný génius, který vydrží celé hodiny běhat sem a tam.
Míče mu odlétají z rakety, na které má napětí strun 11 kilogramů (na United Cupu vytvořil neoficiální rekord s 8,5 kilogramy), což je o polovinu méně oproti průměru profesionálního okruhu, a i každý amatérský hráč ví, jaká "trampolína" to musí být. Mannarinovi však plně sedí k jeho hernímu projevu, který nemá na Tour obdoby.
Ve 35 letech začíná sklízet ty největší úspěchy. Kdo ví, třeba jednou dosáhne podobnému uznání jak už zmínění čtyři mušketýři.
"Začal jsem pít tequilu. To vám pomáhá tolik nepřemýšlet. Někdy si potřebujete vyčistit mozek a neohlížet se za minulostí a prostě jít dál," odpověděl s úsměvem na otázku, jaký je jeho klíč k úspěchu v pokročilejším věku.
