Není doping, jako doping, není diskvalifikace, jako diskvalifikace. Dvojí metr v tenise se začal opět diskutovat po zveřejnění dopingového prohřešku Jannika Sinnera. Ale ať už se jedná o doping, posuzování sporných situacích nebo i hranici diskvalifikace, nikdy tu rovné rozhodování nebylo. Dá se s tím něco dělat? Jak dvojí metr odstranit? Je k tomu vůbec vůle? Pohled na dvojitý metr v tenise přináší dvacátý první díl rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se můžete těšit každou první neděli v měsíci v 15:40.
Když jsem přemýšlel o čem bude zářijový díl 15:40, měl jsem téma už při psaní minulého textu. Nakonec se můj plán, řešit za mě nešťastný systém dvouhry na olympiádě, kde místo náhradníků podle singlového žebříčku alternují deblisté a mnohdy je to nedůstojné měření sil, změnil po událostech před US Open. Tím důvodem nebylo nic jiného než zpráva o dvou pozitivních dopingových testech, z březnových turnajů, světové jedničky Jannika Sinnera. Trest pro Itala sice přišel, ale ATP a ITIA (Mezinárodní agentura pro bezúhonnost tenisu) ho vyměřily alá rčení "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". To znamená udělení trestu v podobě odebrání bodů a peněz za Indian Wells a na druhé straně žádné pozastavení činnosti (pozn. red. pozastavenou činnost měl dvakrát v dubnu, ale vždy se proti pokračování zákazu hrát úspěšně odvolal).
Říct někomu, ať zlomí vaz, má dva významy. Stejně tak mohla tuto frázi použít ITIA ve dvou nedávných dopingových kauzách. Zatímco Jannikovi popřála štěstí, ať to ustojí, Simoně Halep vaz skutečně zlomila a ovlivnila její kariéru několikaměsíčním zákazem hraní. Spravedlnost si sice našla cestu, ale až po dlouhé době. I když se rumunská bývalá světová jednička od počátku chtěla očistit, na rozdíl od Sinnera její kauza ale takhle rychlý spád nenabrala.
Můžeme začít porovnávat biologicky množství zakázané látky objevené v jejich krvi a jak komu mohla pomoct, ale o tom si myslím, že často ve světě dopingu bohužel nejde. Případy se řeší subjektivně, a ne objektivně a pokud existuje nějaký protokol, a že musí existovat, tak ne vždy se dodržuje, jak to, tak s pravidly bývá. Sinner znázorňuje jeden extrém, jak to může být vše rychlé a snadné, když se chce. Halep představuje druhý opačný extrém, který symbolizuje, jak složité, zdlouhavé to může být. Některé organizace mají tu sílu někomu život zachránit a jinému zničit.
Při porovnáváním Sinnera s Halep se pořád bavíme o světových jedničkách a grandslamových vítězích. Když se však podíváme na dopingové případy hráčů mimo TOP 100, žádná diskuse ani polemika není přípustná. Hned přijde zákaz hraní a případy se mnohdy táhnou několik měsíců, jako momentálně u nadějné české juniorky Nikoly Bartůňkové, které může její dopingový nález zničit kariéru.
Jenže doping světové jedničky a velké postavy světového tenisu? To bylo už v minulosti něco, co nechtěla ATP pouštět do světa. Ať už to byli v roce 1995 Karel Nováček s Matsem Wilanderem, kteří za kokain dostali tři měsíce (ne každý měl takové štěstí, i když oni ho skutečně užívali jako společenskou zábavu) nebo Andre Agassi, který dokázal ATP obalamutit a asociace více po pravdě nepátrala. Ani po vydání jeho knihy Open neboli Otevřená zpověď (vřele doporučuji k přečtení všem) se jeho dopingový případ více nerozebíral.
"Potrestání Agassiho by vrhlo na tenis obrovský stín a byla by to rána pro bezúhonnost tohoto sportovního odvětví," napsal v roce 1999 deník The Guardian (z knihy Federer versus Nadal, Sebástian Fest).
A možná i proto jsme opět nenápadně a v tichosti přešli dopingový zářez významné postavy světového tenisu. Tímto rozhodně neříkám, že Jannik Sinner je dopingový podvodník. Naopak souhlasím s Toni Nadalem, že zrovna u Jannika jsem přesvědčen, že nedopoval. Navíc, jak dobře podotknul Andy Roddick ve svém podcastu Served, byl by to nejhloupější záměrný pokus o doping v dějinách. Dnes už těžko jde předvést takový majstrštyk jako kdysi Lance Armstrong na Tour de France.
Dvojí metr ale není jen u dopingu. Tenis často ukazujedvojí metr při posuzování situací na kurtu i při diskvalifikacích. V posledním díle Tenisové stopy jsem porovnával nevyloučení Alexe Michelsena, který trefil divačku ve finále Winston-Salemu, s diskvalifikací Denise Shapovalova za agresivní pokřiky na fanouška. V pravidlech je ale napsáno, že agresivní hlasový projev, rasistické nadávky a trefení míčem značí automaticky diskvalifikaci, když jde o rozhodčí nebo sběrače. O divácích se nikde nic nepíše. Tím pádem v případě konfrontace s přihlížejícími je to na individuálním posouzení rozhodčím. Teď si ale řekněte, co je horší? Nadávání nebo trefit někoho?
Jednoduše by se situace dala vyřešit tím, že se nastaví jasná pravidla, jasné výklady a všechno se bude rozhodovat stejně a spravedlivě. Za to by byli rádi ve všech sportovních odvětvích, nejen v tenise, všude na světě. Představa hezká, ale značně idealistická a téměř nereálná. Tak velká vůle ve světě sportu není.
Než na celou situaci s Jannikem Sinnerem zapomeneme, pojďme si z ní vzít něco pozitivního. Neukázala nám vlastně vzorec, jak bychom k dopingu mohli přistupovat? Neměli bychom ctít presumpci neviny, a ne hned z každého dělat žrouta steroidů a "narkomana"? Není lepší nechat nejprve rozhodnout justici, kde je pravda a nedat prostor mediálnímu světu a názorům lidí?
P. S. Děkuji za přečtení dalšího dílu 15:40. Doufám, že se vám moje texty líbí. Budu rád i za jakýkoliv komentář pod článek, případně pokud máte téma, o kterém byste si rádi 15:40 přečetli nebráním se nápadům.
