Letošní Wimbledon patřil Čechům. Trofej si odvezl i sedmnáctiletý Jakub Filip, který si společně s Italem Gabrielem Vulpittou podmanil čtyřhru juniorů. Na celé spolupráci se přitom česko-italská dvojice domluvila pouhý týden před začátkem turnaje. O tomto turnaji jsme si s Jakubem popovídali v novém rozhovoru.
Bylo super zahrát si na Wimbledonu. Jak říkáš, určitě je to největší grandslam ze všech čtyř. U mě ale možná Wimbledon trochu přebilo Australian Open. Tam jsem hrál poprvé na grandslamu, a bylo to tudíž více emotivní. Možná mi to přirostlo trochu víc k srdci, co se týče toho prostředí, ale tím úspěchem se to samozřejmě obrátilo na ten Wimbledon.
Upřímně jsem tam nejel s tím, že bych v něco doufal. Chtěl jsem hrát co nejlíp a nepočítal s tím, že budu mít na trávě nějak extra dobrou formu. Jel jsem tam primárně s tím, že se tam chci dostat, zahrát si zápasy a zažít tu atmosféru. To, že jsme vyhráli čtyřhru byl takový bonus k tomu.
S Gabrielem jsme se znali dobře už před turnajem. Jezdíme společně po turnajích ITF, potkáváme se často, takže se známe dlouho. Už jsme dokonce i hráli párkrát proti sobě. Nikdy spolu, ale víme jak hrajeme. Je pravda, že jsme se na přihlášení do čtyřhry domluvili až těsně před Wimbledonem. Já jsem totiž do poslední chvíle nevěděl, jestli tam pojedu. Když jsem se rozhodl turnaje zúčastnit, kontaktoval jsem prvního hráče, který mě napadl, což byl Gabriele. Domluvili jsme se tedy zhruba týden před začátkem.
Jak říkám, na Wimbledon jsem jel s tím, že tam chci podat co nejlepší výkon, užít si tu atmosféru, dostat se do toho klubu a prožít ten Wimbledon. Neměl jsem žádné očekávání, jestli něco vyhraji nebo ne. Když jsme vyhráli první zápas ve čtyřhře s Gabrielem, byl jsem rád alespoň za tuto výhru. Měl jsem v podstatě splněno. Každý další vyhraný zápas už byl bonus.
Nemyslím si, že ta výhra 11-9 dodá vyloženě tolik sebevědomí. Myslím si osobně, že je jedno jestli to je 11-9 v supertiebreaku nebo 6-3, 6-2. Jinak je to ale hodně cenné vítězství, když je to takto vybojované. I kdybychom prohráli v dalším kole, vážil bych si této výhry stejně.
Nervózní jsem určitě byl, ale ne nějak extrémně. Bral jsem to trošku s rezervou a soustředil se hlavně na sebe a svůj výkon. Věděl jsem totiž, že díky tomu jsem se dostal do toho finále. Chtěl jsem se stejně dobře soustředit jako v předchozích zápasech. Říkal jsem si, že když to nedopadne, tak to nedopadne. Nijak extrémně jsem se tím nezabýval. Nechal jsem to osudu, jestli vyhrajeme nebo ne, což se ukázalo jako správná volba.
Po proměnění matchballu jsem měl v hlavě poměrně prázdno, protože jsem byl pohlcen takovými šťastnými emocemi. Zároveň jsem to také po konci zápasu delší dobu zpracovával. Měl jsem obrovskou radost a nad ničím jsem v tu chvíli nepřemýšlel.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Asi bych si řekl, že si ze mě dělá srandu a moc bych tomu nevěřil. Zase na druhou stranu bych si řekl, že to není zas tak nemožný. Alespoň malá šance tam je vždycky. Ty dvojice jsou všechny výkonnostně podobné. Myslím si, že když můžeme porazit jeden pár, můžeme vyřadit i další, a tím pádem všechny ostatní. Záleží jen na tom, jak nám to sedne a nám to jednoduše zrovna tentokrát všechno sedlo skvěle.
Je super být součástí takového "týmu", kterému se na Wimbledonu dařilo. Je neskutečný, kolik hráčů má Česká republika oproti ostatním zemím a kolika z nich se podařilo na Wimbledonu letos vyhrát. Bylo to skvělé také proto, že jsem mezi českými vítězi byl jediný kluk. O to je to myslím výjimečnější.
Co se týče zážitku, tak je to asi můj největší tenisový a sportovní zážitek v životě. Nejdříve jsme asi hodinu byli v takovém baru, velké místnosti, kde se pilo šampaňské. Potom se pokračovalo večeří, kde byl moderátor, který navozoval takovou oslavnou atmosféru. Během toho se večeřelo. Do toho probíhalo vyhlašování vítězů. Ke konci také byly nastíněny plány pro příští rok a co se zlepšilo oproti loňskému ročníku.
To je zatím otázka. O Gabrielově spoluhráči pro čtyřhru možná rozhodne italský tenisový svaz. Já teď momentálně čekám na jejich rozhodnutí. Jsme domluveni, že mi dá vědět co nejrychleji. Šance, že budeme hrát opět spolu, je tak padesát na padesát.
