Časy, kdy hráči upřednostňovali čtyřhru před dvouhrou, jsou dávno pryč. Za posledních více než sto let se z čtyřhry stala disciplína, která zajímá stále méně fanoušků. Tuto skutečnost potvrdila i tristní návštěva deblových zápasů na nedávném Turnaji mistryň v Cancúnu. Jaké bylo postavení čtyřhry v minulosti? Proč ztratila popularitu? Existuje pro ni cesta zpět na vrchol zájmu? Na čtyřhru a její význam v tenisovém světě se podívá desátý díl rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se můžete těšit každou neděli v 15:40.
Už bychom si těžko dovedli představit tenis bez některé z jeho tří disciplín. Kromě dvouhry a čtyřhry má své místo i "nejmladší" disciplína, a to smíšená čtyřhra (od konce 80. let 19. století). Vidíte to, dokonce dvě disciplíny se čtyřmi hráči na kurtu i přesto už není popularita debla taková, jaká bývala. Někteří by ho možná úplně zrušili, ale přišli bychom o disciplínu, která prezentuje také krásu tenisu, i když jinou, na které je bitá. Fanoušci chtějí vidět hlavně dlouhé dechberoucí výměny. Ty čtyřhra nabízí, ale pak tu jsou i výměny servis-return-volej. Pěkné technické přestřelky na síti jsou rázem zapomenuty.
"Nerozumím tomu, proč se čtyřhra hraje celoročně. Měla by se hrát jen na grandslamových turnajích a olympijských hrách," zmínila v roce 2020 wimbledonská vítězka Marion Bartoli. A specialisté na čtyřhru se půjdou zahrabat, že?
Nepředstavujte si, že čtyřhra byla na přelomu 19. a 20. století nadřazená singlu a nic kromě ní nebylo důležité. Rozhodně ale byla cennější. Tenkrát se ještě nehrálo o peníze, takže se ukázalo čistě po sportovní stránce, která disciplína je oblíbenější a prestižnější. To už by v dnešní době, kdy deblisté dostávají třikrát nebo klidně i šestkrát méně peněz a ještě k tomu jako dvojice, nešlo. Krása střídá nádheru! To je spravedlnost.
Ve světě tenisu bez peněz, ano, skutečně kdysi v pravěku existoval, se v roce 1904 rozhodlo o finalistovi Wimbledonu losem. Ne zvířetem, ale mincí, aby bylo jasno. Deblový parťáci Frank Riseley a Sydney Smith nechtěli být unavení na finále čtyřhry, které bylo na programu další den, a tak za stavu 2:2 na sety vytáhli z kapsí mince. Osud však Riseleymu nepřál a obě finále prohrál.
Tenkrát byla čtyřhra na vrcholu také z jiného důvodu, než byla popularita mezi hráči. Zájem mezi pozorujícími zvyšovalo to, že hráči tvořili tým, který držel pospolu několik let. Pár symbolizoval značku, jenže časy se mění. Jen málo dvojic od konce minulého století spolu vydrželo tak dlouho jako bratři Bryanové nebo australské legendární duo Woodbridge/Woodford a úmrtnost deblových párů stále vzrůstá. Takže fandíte jednotlivcům, a ne párům v disciplíně, kde jeden bez druhého nic neuhraje. Ve čtyřhře nejste na rozdíl od dvouhry sami. Je to týmový sport, který má značnou nevýhodu oproti fotbalu nebo hokeji, kde odchod jednoho hráče většinou neznamená, že týmu přestanete fandit. Například Real Madrid bez Cristiana Ronalda je pořád Real Madrid, jenže jak se bude jmenovat tým Krejčíkové se Siniakovou, když z něho Siniaková odešla? Už to tým není.
Ztrácí se nám tímto čtyřhra před očima? Co s tím jde udělat? Asi hráčům nenakážete, aby spolu hráli deset let.
Kde jsou ty časy, kdy Martina Navrátilová (US Open 1987) nebo John McEnroe (US Open 1979) vyhráli grandslamový vavřín v obou disciplínách. V 70. a 80. letech to byl denní chleba. Navrátilová si často přijela na Grand Slam vyhrát dvouhru, čtyřhru i mix.
Nejenže by od čtyřhry upouštěli fanoušci, ale oni od ní začali v průběhu let odcházet i samotní hráči. Teď se specialisté na dvouhru čtyřhry vyloženě štítí, protože by je mohla zkazit.
Naprostý nesmysl, nebo ne? Naopak kreativita, kterou souboj čtveřic na kurtu baví, se ze současného tenisu vytrácí. Vše to začali hráči jako Borg nebo Connors v 70. letech, kteří představovali klasické hráče od základní čáry a do čtyřhry se nehrnuli. Tímto přerodem z tenisu vymizel i styl servis-volej. Dvouhra se razantně proměnila a v současnosti singlisté nemají pro čtyřhru téměř žádné předpoklady. Ne nadarmo je v dnešní době při čtyřhře na výborných hráčích ve dvouhře vidět, že si na volejích nejsou tak jistí a nemají takové reflexy jako debloví specialisté. Dvouhra a čtyřhra se rozdělily a začaly kráčet rozdílnou cestou. Bohužel pro obě disciplíny.
"Hra ve čtyřhře je velmi vzrušující a myslím, že by se to mělo ocenit," řekl dvojnásobný grandslamový vítěz ve čtyřhře a bývalá světová jednička Jamie Murray.
Kdyby Honoré de Balzac psal svoji knihu z tenisového prostředí, mohl by ji pojmenovat třeba takto. Práce deblistů na kurtu se odsunula na okraj zájmu, proto už neláká v náročném kalendáři turnajů nejlepší hráče ve dvouhře. V ní rozdělují turnaje kolem osmdesáti procent celkové dotace. Čtyřhra je jednoduše chudý příbuzný a specializovat se na ni můžete pouze pokud jste mezi nejlepšími. Čím víš, tím líp. Jenže co s tím dělat?
"Pokud se chcete uživit, potřebujete objíždět největší turnaje a v žebříčku se stabilně pohybovat v první padesátce. Sice všude píšou, jak se na turnajích zvedají prize money, ale když se podíváte, zvyšují se peníze hlavně ve dvouhře, v deblu je to pár procent. Což je nic. Trošku se to zlepšilo, ale je to pořád hodně špatné," řekla v rozhovoru pro Aktuálně česká deblistka Renata Voráčová.
Vzpomenete si, kdy naposledy jste viděli čtyřhru v televizi? Ano správně, maximálně finálové utkání na Grand Slamu nebo při týmových soutěžích. Čtyřhra nevydělává skrze práva ani prodej vstupenek.
"Přišlo na nás asi tak dvacet lidí, a to je nedůstojné vůči nám, hráčkám. Je mi to líto zakončit takhle sezónu," řekla na Turnaji mistryň Barbora Krejčíková.
Turnaje se ji snaží omezit nejen nižšími penězi, ale i menší časovou náročností. Mimo Grand Slamy na okruhu ATP a WTA se využívá pravidla no-ad (bez výhod) a supertiebreak do deseti bodů místo třetího setu. Krásná snaha o zpestření čtyřhry a přilákání tenistů a diváků, že? Může se to tak zdát, ale jde hlavně o to, aby čtyřhra nezabírala prostor dvouhře. Jen díky všem těmto úpravám se čtyřhra stále na turnajích hraje. Vyrovnanější kvalita od prvních kol a čím dál delší tenisový rok navíc způsobují, že singlisty debl neláká. Čtyřhra se místo toho stala větší loterií, kde není o překvapení nouze. Změnit tradici v tradiční disciplíně chce odvahu a odvaha se cení. Tedy většinou se cení, ne vždy je risk zisk. Tady to stoprocentně platí.
Dvouhra je fyzicky náročnější, musíte být více všestranní a každá slabina jde vidět, je mentálně náročnější, protože nemáte na kurtu parťáka, který by vám pomohl. To jsou argumenty, které vyzdvihují náročnost singlu. Ve čtyřhře musíte mít naopak jasnou strategii, komunikovat se svým parťákem, musíte se dobře doplňovat a být jeden tým, ne dva individualisté.
Zdá se, že se dvouhra může jevit složitější, ale zaslouží si hráči ve čtyřhře za uhrání stejného kola až šestkrát menší prize money? No přesněji dvanáctkrát menší, protože si je dělí. Nezaslouží! Trénují stejně, připravují se stejně, ale jsou ve stínu. Když hrají ti nejlepší singlisté čtyřhru, málo kdy o ni zvednou zájem, jelikož se obě disciplíny od sebe tolik vzdálily, že ne všichni top hráči dvouhry dokráčí do posledních kol turnaje ve čtyřhře.
"Zdá se, že se čtyřhra stále více vzdaluje od dvouhry, což si nemyslím, že je zrovna dobré znamení. Musíme najít způsob, jak turnaji přinést větší hodnotu," dodal Jamie Murray.
Na druhou stranu jsme v minulosti viděli i odlišné případy. Během semifinálového utkání Davis Cupu 2010 mezi Českem a Srbskem nastoupily do čtyřhry páry Berdych/Štěpánek a Djokovič/Zimonjič. Nenad Zimonjič, který se tehdy nacházel na třetím místě žebříčku čtyřhry, byl nejhorším hráčem na kurtu. Čtyřhru experti neustále zahrnují palbou, jestli je disciplínou těch nejlepších. Možná vidíme něco podobného jako mistrovství světa v hokeji bez hráčů NHL nebo basketbalový turnaj na olympiádě bez hráčů NBA.
Když Tennis Abstract vydal na konci loňského roku žebříček sto dvaceti osmi nejlepších tenistů historie, neobjevil se mezi nimi Mike Bryan (18 Grand Slamů (GS) ve čtyřhře, olympijské zlato), Bob Bryan (16 GS, olympijské zlato), Todd Woodbridge (16 GS, olympijské zlato) ani Virginia Ruano Pascual (10 GS, dvě olympijská stříbra). Žádný specialista na čtyřhru v žebříčku nebyl.
Čtyřhra nevyprodukovala v poslední době žádné idoly, kteří by měly takovou popularitu jako Andre Agassi, Pete Sampras, Roger Federer, Rafael Nadal nebo Novak Djokovič. I u žen převládly nejlepší hráčky ve dvouhře. Hodně malých tenistek vzhlíží v Česku k Petře Kvitové, která vyhrála dvakrát Wimbledon. Skutečnost, že Andrea Sestini Hlaváčková vyhrála taky dva Grand Slamy, je opomíjená.
Točíme se v začarovaném kruhu, ze kterého je těžké najít východisko. Střídání dvojic nezamezíme, ale s ním se těžko vytvoří ikonické páry. Navíc hráči, kteří hrají dvouhru, jsou tímto ještě typičtější, protože na sedmi turnajích hrají klidně pokaždé s jiným spoluhráčem.
Televize nemají prostor ve vysílání na to, aby kupovaly ve velkém práva na čtyřhru. Diváci si tak zvykli upřednostnit dvouhru, a když půjdou na turnaj, tak najednou nezmění priority, které jim mediální svět vsunul.
Zajímavým nápadem by zajisté bylo hrát na více turnajích mixy (smíšené čtyřhry). Spojení mužů a žen se osvědčilo v několika sportech (atletika, lyžování, biatlon). Kde na to ale mají vzít hráči v nabitém programu sílu? Už i ženy specializující se na dvouhru ztrácí o čtyřhru zájem, protože od prvních kol musí bojovat o projití do další fáze turnaje ve dvouhře.
Možná jednou dojde k tomu, že čtyřhra úplně zmizí, možná ji jednou nahradí na turnajích smíšená čtyřhra, možná si jednou zase najde cestu zpět, ale teď potřebuje čtyřhra najít své já. Jak jsem psal, je to týmový sport, který ovšem stále více žije v mentalitě individuálního sportu. A to se naprosto vylučuje.
Situace vypadá skepticky, jak smutné pro fanoušky této disciplíny. Za sto let proběhla otočka ze sta na nulu.
"Singl je králem sportu. Tak to je a bude,“ soudí bývalá česká výborná deblistka Andrea Sestini Hlaváčková.
