Momentálně za sebou máte velmi bohatou kariéru na poli žurnalistiky. Moderování, komentování, psaní sloupků, vedení rozhovorů, pozice šéfredaktora Magazínu DNES. Vzpomenete si ještě na své začátky?

Vidím je jako dnes. Přišel jsem za svým učitelem fyziky na gymnáziu a řekl mu, že bych chtěl být novinářem. Měl mě rád, jelikož jsem s ním byl až na krajském kole olympiády. Podíval se na mě a rezignovaně pronesl: „Když si chceš zničit život...“ Chci, odpověděl jsem, a jednoho dne zaklepal na dveře redakce Orlických novin. Mým prvním článkem byl referát z fotbalového poháru Křivice versus Rychnov nad Kněžnou B. Nedovedete si představit tu radost, když jsem si pak šel na poštu vyzvednout svůj první honorář.

Kolik to bylo?

Celých šedesát korun.

Věnujete se převážně sportovní tematice. Měl jste ke sportu vždycky blízko i jako aktivní sportovec, nebo šlo spíše o divácký zájem?

Rád bych vám řekl, že jsem sportovec od narození. Ale to by asi nesouhlasil pan učitel Boháček, který nás měl na tělocvik a málem si strhl záda, když mi pomáhal u výmyku. Má cesta ke sportu vedla tudíž jinudy. Taťka hrál fotbal, brácha taky, a abych s nimi mohl jezdit na zápasy, hledal jsem nějaké uplatnění. A tak jsem začal o fotbale psát.

Co se komentování sportu týče, dá se říct, že nejčastěji se věnujete tenisu. Je právě tenis vaším nejoblíbenějším sportem?

Každopádně, i když jsem ho nikdy nehrál závodně. Jsem z vesnice, kde nebyl kurt, jen velká betonová zeď, o kterou jsem bouchal a představoval si, jak hraju velké turnaje. Na mnoho let přestal, pak se zase k tenisu vrátil, a teď mám dokonce i pár trofejí z amatérských turnajů. První jsem vyhrál asi dva týdny poté, co mi umřel táta. Tohle je mi dodnes líto – že mě ve sportu vždycky viděl jen jako dřevo a nedožil se toho, že jsem se přece jen něco naučil.

Tenisoví fanoušci vás mohou znát z komentářů na sportovní stanici Eurosport, v září letošního roku jste se zhostil role moderátora vrcholné tenisové akce J&T Banky konané v Ostravě. Když jste nabídku dostal, rozhodoval jste se, nebo bylo hned jasné, že ji přijímáte?

Byl jsem zrovna s kamarády ve Španělsku, u bazénu, s pivem v ruce, když mi s nabídkou zavolali. Nerozmýšlel jsem se ani chvíli. Pivo jsem z radosti dopil a začal jsem hned vymýšlet, jak dostanu z bytu v Praze do hotelu v Ostravě nějaké vhodné oblečení, protože v plavkách se moderuje špatně a čas odjet do Prahy a zabalit si už jsem neměl. Naštěstí mám dobré kamarády, kteří mi nejen zabalili, ale do každého kusu oblečení mi přidali nějaký vzkaz, který jsem pak objevil až na kurtu.

Jaký byl pro vás turnaj celkově zážitek, šlo v tomto případě o vystoupení z komfortní zóny?

Sledoval jsem zajímavou věc. U kolegyň a kolegů, kteří turnaj chystali, pomalu nervozita opadávala. Oni tu největší část práce odvedli předem. U mě naopak stoupala – protože zápasy byly den ode dne důležitější. Ale zážitek to byl. Ohromný. Jednak turnaj samotný, jednak tým, který ho připravoval. Každému bych přál, aby s takovými lidmi mohl pracovat.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Martin Moravec (@martinmoravec)

Kromě novináře jste také úspěšným spisovatelem, na kontě máte zatím čtyři knihy. Co vás vedlo k napsání první knížky? Byl to vždycky váš cíl, nebo šlo spíš o spontánnější nápad?

Knížku jsem chtěl napsat vždycky, a to aspoň jednu. Ale ta první opravdu spontánní a neplánovaná byla. Když jsem na devět měsíců odešel ze čtvrtečního magazínu MF DNES, asi čtyři sta lidí mi napsalo, že je jim to líto a že jim budou chybět moje sloupky. Některé ty dopisy mě opravdu dojímaly, do té doby jsem vůbec netušil, že má ty sloupky někdo rád. Tak jsem je vzal a 250 z nich vydal knižně.

Jaká ze vašich dosavadních vydaných čtyř knih pro vás byla největší výzvou? Byla to prvotina, nebo odbornější tematika rozhovorů s neurochirurgem, panem profesorem Benešem, nebo nějaká jiná? A proč?

Těžko říct, každá byla úplně jiná. První vlastně byla snadná – to jsem vydal něco, co už bylo napsáno. Nejtěžší na tom bylo číst své třeba deset let staré články, protože se vám najednou nelíbí. Tvorba knížky s Vladimírem Benešem byla zážitek. Nebo ještě líp – radost. Poslouchat takového machra, vidět na něm, jak se těší na to, že za chvíli bude někomu několik hodin odstraňovat nádor v místech, kde malé cuknutí rukou znamená velký průšvih… Po každé schůzce jsem chodil domů s pocitem, že by takové lidi měli platit zlatem.

Všechna vaše dosavadní díla se mohou pyšnit označením bestseller. Očekával jste vůbec takový zájem a je právě tohle tou největší motivací pro další práci?

Já jsem dodnes nesvůj, když třeba jedu metrem a někdo tam moji knížku čte. Na jednu stranu mám hroznou chuť k němu přiskočit a zeptat se ho, jak se mu líbí. Na druhou stranu si říkám, že bych asi vypadal jako blázen. Tak jen zdálky koukám a jsem trochu nervózní, aby třeba nepřelistoval víc stránek najednou.

A jaká z vašich knížek je vaše osobně nejoblíbenější, a proč právě ona?

Asi vždycky ta poslední. To jsem dokonce několikrát týdně schopný jít do knihkupectví, a když tam stojí křivě, narovnám ji.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Martin Moravec (@martinmoravec)

Další vám vychází právě teď a opět se jedná o knihu, ve které pokládáte otázky, tentokrát Davidu Heclovi, českému pilotovi, který se jako první Čech stal kapitánem Airbusu A380 ve dvou světových leteckých společnostech. Je téma létání pro vás osobně něčím, co vás zajímá? Jak jste došel právě k tomuto tématu jako k dalšímu námětu pro knihu?

Zaprvé bych chtěl říct, že se vydání nemůžu dočkat a jsem nervózní jako před prvním rande. Lítání mě baví moc, i když někdy ho trochu protrpím a při turbulencích mám prsty zabořené do opěrek nebo do souseda. Ale mám kamaráda, který pracuje jako steward u německé Lufthansy a roky hltám jeho historky. O cestujících, pilotech, letadlech, časových posunech, destinacích… O tom, co se děje, když se někdo opije na palubě, někdo dostane infarkt nebo jak je posádka školená na případný únos. Víte, proč třeba cestující nesmějí mít sex na toaletách?

Nevím, nevěděla jsem, že je to zakázané.

Je tam jen jedna kyslíková maska, takže by se tam dva lidi najednou vyskytovat neměli.

Zajímavé. Prozradíte, jestli máte další nápad, který byste rád zpracoval do knižní podoby? Prozatím se jednalo o knihy rozhovorové, sloupky či biografie, nechtěl byste si zkusit i jiný žánr?

Chtěl. A moc! Mám v hlavě i jeden román, nedávno jsem si už dokonce rozepisoval charakteristiky postav. Teď jsem ve fázi sbírání odvahy, jestli se pustím do psaní.

Kniha o Gabriele Koukalové zvedla relativně velkou vlnu kritiky. V čem vidíte příčinu, šlo podle vás opravdu o tak kontroverzní zpověď?

Zaprvé je zajímavé, kolik lidí se k té knížce pořád vrací – přestože už je to tři a půl roku od chvíle, co vyšla, a v obchodech už snad ani není. Když to na začátek zlehčím, tohle je sen každého autora (směje se). Ale vážně. Pro mě to byla největší životní zkušenost, a to ve všech směrech. V tom, jak fungují fanoušci, jak média. Já kritiku snesu, ale nepřijde mi férová od lidí, kteří hodnotí něco, co neviděli, neslyšeli, nečetli. A jen někde zahlédli nějaký titulek. Když jsem hned druhý den po vydání v televizi zaslechl, že vyšla knížka, která „není o biatlonu“, zpozorněl jsem. Ta knížka je totiž hlavně o biatlonu, to vám potvrdí každý, kdo ji četl. Víte, já na jedné straně sledoval tu kritiku a na druhé jsem byl na křtu knihy v Luxoru na Václavském náměstí. Lidi stáli frontu snad až nahoru ke koni, mladé holky tam padaly Gábině kolem ramen, brečely a děkovaly jí, že jim dodává sílu v jejich problémech. Ale o tom už nikde ani slovo. Po té úvodní kritice nastal střih a začali se vyjadřovat lidi, kteří tu knížku opravdu přečetli. A tam to bylo jako přes kopírák. „Nechápu, co je na tom kontroverzní.“ Říkal mi to neurochirurg Beneš, paní Petrofová ze světové klavírní firmy Petrof, velmi hezkou recenzi napsal uznávaný novinář Jaroslav Kmenta.

Myslíte si, že v jiném prostředí, než v tom českém by reakce na knihu byly odlišné? Téma mentální (ne)pohody je poslední dobou často rozebírané a otevírá důležitou debatu o mentálním zdraví sportovců, obzvlášť v USA a západních zemích.

Nechci dělat chytráka a říkat: „Jo, zase my Češi…“ To bych si ani nedovolil. Ale trochu si myslím, že by ty reakce jiné byly. Vychází to i z výchovy, kterou si spousta z nás nese ještě z dob komunismu. „Buď v řadě, nevyčnívej, nevystrkuj hlavu, nebo přes ni dostaneš.“ Gábina ji vystrčila a dostala přes ni. Mám k tomu jeden příklad, kamaráda, velmi uznávaného doktora. Ten mi tehdy řekl: „Já ji miloval jako tu krásnou princeznu, co se líčila a vyhrávala. Nechci si číst, že měla nějaké problémy.“ To je přece hrozné.

Jistě jste tuto diskusi zaznamenal v souvislosti s tenistkou Naomi Osakaovou nebo gymnastkou Simone Bilesovou. Co si o tom myslíte z pozice člověka dlouhodobě se pohybujícího ve sportovním prostředí a autora knihy o sportovkyni, která si procházela problémy v podobném duchu?

Z toho, co jsem kdy viděl, bych si nikdy neodvážil tvrdit, že sportovci mají snadný život. Jak peníze, tak sláva jsou vykoupeny neuvěřitelnou dřinou a obrovským tlakem. Taky jsem se naučil nikoho nesoudit. Nechceš nastoupit k zápasu nebo k závodu, fajn. Máš na to plné právo a ostatním do toho nic není. Nikdo nevíme, čím si člověk prochází a co se mu honí hlavou. Říct o někom, že je „divnej“ nebo „blázen“ nebo „co ta tak může mít za starosti“ je hrozně laciné. Pak je ale i druhá strana, a to ta, že musím své povolání přijmout se vším všudy. Já taky nemůžu říct, že budu psát, ale nebudu chodit na porady, protože mě stresují. Nebo lépe řečeno říct to můžu, ale bude to asi to poslední, co v redakci řeknu.

V minulém roce jste začal pracovat v CNN Prima News, kde jste vedl rozhovory s velkými osobnostmi. Je něco, co vás rozhovory s těmito inspirativními lidmi naučily?

Nechci znít moc vznešeně, ale naučily mě hodně. Všechny ty příběhy byly jeden jako druhý, ať už to byli sportovci, umělci nebo podnikatelé. Všichni někdy během život spadli na ústa, ale zvedli se a šli dál. A čím víckrát na ta ústa spadli, s tím větším odhodláním zase vstali. A ono se jim to nakonec povedlo. Takže přesně to jsem si odnesl: nevzdávat se, bojovat, pochopit, že neúspěch je důležitý krok na cestě k úspěchu. A taky se nad nikoho nepovyšovat. Protože stejné lidi, které potkáváte, když jdete nahoru, budete potkávat, až půjdete dolů.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Martin Moravec (@martinmoravec)

Ze všech vašich aktivit je evidentní, že si příliš neodpočinete. Co vás ze všeho, čemu se momentálně věnujete, baví a naplňuje úplně nejvíc?

Nejvíc mě baví ty volné večery, které po dopsání knížky a po konci turnaje v Ostravě najednou mám. Dokonce někdy přijdu domů a nevím, co dělat. Takže doháním seriály a filmy, které mi utekly, čtu knížky, které se mi nahromadily, opakuju si španělská slovíčka, která jsem mezitím zapomněl, začal jsem chodit na kruhové tréninky, třikrát týdně hraju tenis… Takže teď jsem ve fázi, kdy na odpočinek docela čas mám. Taky jsem pochopil, že mému tělu už není dvacet. Už nemůžu jít ve tři ráno komentovat Australian Open, pak přeběhnout do redakce MF DNES a večer s plechovkou Red Bullu psát knížku.

Jsou nějaké nové projekty, na kterých byste se rád podílel? Máte ještě vůbec nějaké nesplněné sny?

Těch je! Třeba bych si chtěl jednou otevřít kavárnu. Ale to ještě musím napsat pár knížek, abych tam měl do poliček co dát.