Už dlouhou řadu let všude slyšíme pojem "Next Generation". Úspěch v podání mladé nastupující generace přichází čím dál častěji. Hráči jako Zverev nebo Medveděv byli také součástí nové generace, ale už jí v 26 a 27 letech nejsou (nebo jsou?) a jen jeden z nich je grandslamovým šampionem, světlá výjimka těchto ročníků. Ne všichni dosáhnou velkého titulu v mladém věku jako na právě proběhlém Australian Open Jannik Sinner. Není NextGen už ohraným termínem? Jak důležité je v tenise vytrvat? Které příběhy jsou silnější? Na vytrvalost a nevzdávání se v tenise se zaměří čtrnáctý díl rubriky 15:40 Davida Vařílka, analytických glos na aktuální témata, méně či více výrazná, v tenisovém světě, na kterou se můžete těšit každou první neděli v měsíci v 15:40.
Život a tenis mají hodně společného. Říká se, že v životě se člověk nemá vzdávat za jakékoliv situace, a to stejné platí v tenise. Můžete být na dně, můžete utrpět jednu porážku za druhou, ale vždy existuje naděje pro návrat zpět, pro zvednutí se, jen musíte věřit a bojovat. Tenis je plný zvratů, stejně jako život, a během sekundy se vše může obrátit z nuly na sto. Zklamání vystřídá úspěch, pláč smích, prohry vítězství, nebo taky naopak. Buďme ale pozitivní, což většinou být neumíme, jenže v tenise je to potřeba jako nikde jinde. Avšak přiznejme si, že v životě je to neméně důležité.
Od té doby, co v roce 2003 vyhrál Wimbledon Roger Federer, jsme viděli jen pár vítězů grandslamu mimo velkou trojku. Tu tvoří švýcarský Maestro s Nadalem a Djokovičem. Bylo jich teda víc než pár, ale stále pěkný drobek. Experti i fanoušci přestávali věřit, že jejich soupeři přece jen najdou nějakou cestu k ukořisťování více trofejí, a tak se začala hledat "NextGen", nová generace tenisových superstar. Tento pojem se v tenisovém světě bude točit minimálně do doby, než Rafa s Novakem pověsí raketu na hřebík. No a to může být, nedejbože, za dlouho. Pokud si myslíte, že jedna prohra Djokoviče odrovná, tak jste na velkém omylu.
NextGen už má ale asi třetí nebo čtvrtou generaci a furt nic, teda nic z pohledu vládnutí tenisovému světu. Pořád bychom chtěli tlačit mladíky k tomu, aby poráželi legendy sportu. V dnešní době je ale čím dál těžší prosadit se v mladém věku. Sinner a Alcaraz představují po dvaceti letech podobné zjevení jako tenkrát Roger s Rafou. Jenže většina potřebuje čas a někteří ho potřebují mnohem víc. Nejtěžší to pak může být pro ty, kteří byli juniorskými hvězdami jako Alexander Zverev, nebo pro členy první várky NextGen – Daniila Medveděva, Andreye Rubleva, nebo Mattea Berrettiniho.
Už nejsme v době, kdy na Grand Slamu startovala 13letá Steffi Graf nebo 17letý Boris Becker opanoval Wimbledon. Za sebou máme i různá pravidla omezující pravidelný start hráček mladších šestnácti let, která platí ve změněné míře dodnes. Už se nemůže stát, jako v roce 1974, že zakážou organizátoři nastoupit patnáctileté tenistce do dalšího kvalifikačního kola. Tehdy to odskákala Natasha Chmyreva. Jo, i taková zjištění, že je někomu jenom patnáct, se děla. NextGen tu byla, je a bude. Vždy se k ní budeme ohlížet, když už nás nebude bavit něčí dominance. Ti tři už byli nuda, co si budeme. Zpětně si ale budeme vážit, že jsme je mohli zažít a sledovat.
Jestli si však myslíte, že neexistují z 70. a 80. let žádné příběhy těch, kteří na úspěch čekali, tak se pletete. V roce 1972 vyhrál Roland Garros 35letý Andrés Gimeno, v předposledním roku své kariéry. Španěl, kterého v roce 2009 uvedli do Síně slávy, je dodnes nejstarším premiérovým vítězem grandslamové dvouhry.
I v éře velké trojky tu byl hráč, Švýcar, který zářil jako junior, ale dlouho mu trvalo, než se dočkal velkého výsledku. Nezlomily ho ani kruté porážky a v roce 2014 slavil na Australian Open ve 28 letech první grandslamový titul. Jeden z nejvíce nedoceněných hráčů posledních let Stan Wawrinka zvládl v době panování BIG 3 vyhrát tři Majory, stejně jako Murray. Na rozdíl od Brita však nestrávil několik týdnů na světovém trůnu a nezískal dvě olympijská zlata ve dvouhře. Jaká to krádež od rodáka ze Skotska vůči velké trojce, že se nestydí. Oba navíc dodnes prezentují svoji duši bojovníka, i když by už nikomu nemuseli nic dokazovat.
U žen máme také případy pozdního sběru. V současnosti takovou hráčku představuje Ons Jabeur. Z vítězky juniorského Roland Garros 2011 se až téměř ve 28 letech stala hvězda světového tenisu, když už má nyní na svém kontě tři finále na Grand Slamech.
Na konci roku 2015 ukončila kariéru Flavia Pennetta poté, co získala ve 33 letech svůj první titul z podniků velké čtyřky v New Yorku. Takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Prolínání příběhů raných a pozdních úspěchů nám nabízí zajímavé pozorování. Pojem NextGen se přenáší z generace na generaci a častokrát vyvíjí obrovský tlak na hráče, aby už v mladém věku kralovali. Někomu to nedovolí psychika, někomu soupeři, někomu zranění. Třeba již zmíněný Daniil Medveděv už dávno do nové generace nepatří. Je to skvělý hráč s mnoha výhrami a rekordními zápisy mezi vrstevníky. Stále má však jen jeden titul na Grand Slamech, a tak se společně s několika hráči, mezi které patří i Alexander Zverev, zapíše do historie, jako ten, který si na úspěch musel počkat. Takových hráčů bylo mnoho a jejich příběhy jsou o to silnější. Nevzdali se a ukázali lásku k tenisu a nekonečné odhodlání.
"Teď sním víc než kdy jindy, asi ne dnes, ale obecně v životě. Řekl bych, že už to není dítě, které sní. Jsem to teď já sám, sedmadvacetiletý člověk, který má sen a dělá všechno, co je možné, pro svou budoucnost a přítomnost. To se mi líbí. Proto jsem se dostal až do finále. Chtěl jsem vyhrát. Byl jsem blízko. Byl jsem opravdu blízko, nebo ne? Těžko říct, ale nebylo to daleko," zněla slova Daniila Medveděva po pátém prohraném grandslamové finále, druhém z vedení 2-0 na sety.
Tito hráči mají stále ještě čas. Nikdo je neodepsal. Navíc se z této bývalé NextGen stali hráči světového kalibru. Ustáli tlak, který je i vlivem internetu a sociálních sítí čím dál tím větší, než býval. O to horší situace nastává, když vás lidé a experti začnou odepisovat. Představte si číst u snídaně, že jste staří a měli byste se přestat na kurtu trápit, přitom vy se vůbec netrápíte. Zářným případem může být Adrian Mannarino, který měl navždy zůstat v zapomnění za svými slavnějšími krajany. On ale ve 35 letech táhne francouzský tenis, prožívá nejlepší kariérní období a oblíbenému slovu mediálního prostoru "veterán" udává další nové dimenze.
Naprosto vzorový příklad poskytlo letošní Australian Open. Rohan Bopanna na 61. pokus vyhrál Grand Slam. Nebýt své rodiny a trenéra, už se jen na první velký podnik sezóny 2024 díval z gauče. Nenechali ho skončit v době, kdy už neviděl ve 40 letech východisko. Ve 43 letech ho dokázal najít, vyhrál Grand Slam, stal se premiérově světovou jedničkou, jako nejstarší tenista vůbec.
Prodlužuje se tenisový věk a je častější, že tenisté přesahují klidně i hranici čtyřiceti let. možná se zvyšuje i odhodlání a houževnatost, ale hlavně tenisté inspirují sami sebe v tom, že i v pozdějším věku jde dosáhnout úspěchu. Dominic Thiem přemýšlí o tom, jestli bude mít cenu pokračovat, pokud se neposune v letošní sezóně blíž pozicím, na kterých se vyhříval. Jak sám však poznal Bopanna, vzdát se na dně je ta největší chyba. Kdo dokáže bojovat vyhrává. Vítěz není ten, kdo vyhrává, kdo nikdy neselhal, nebo neudělal chybu. Vítěz je ten, kdo to nikdy nevzdal.
Trpělivost (a vytrvalost) je výsadou králů. Stačí se podívat, kdo vládne v současnosti tenisové čtyřhře u mužů i žen a na to, kolik hráčů se po zranění dovedlo vrátit zpět na vrchol. Když nezabojujete do konce, nezjistíte, čeho můžete být schopní.
