Andy Murray pro některé navždy zůstane ve stínu velké trojky, přestože to byl jediný hráč, který přes jejich dominanci stanul na prvním místě světového žebříčku. Následně v době, kdy už mohl dávno užívat tenisového důchodu, bojoval nejen se svým zdravím, ale i se soupeři na kurtu. Rozlučka nebyla ideální, protože nemohl odehrát na svých posledních turnajích dvouhru, ale rozloučil se tam, kde slavil největší úspěchy, na olympijských hrách. Raketu na hřebík pověsil hráč, který v jedné z nejsilnějších tenisových epoch předváděl nezapomenutelné okamžiky.
Po finálovém zápase US Open si může tenisový svět ke kolonce grandslamy 2024 napsat odehráno. Do turnaje už však nenastoupil jeho vítěz z roku 2012. Během posledních šesti let bylo běžné, že Andy Murray některé turnaje velké čtyřky vynechal, ale letošní US Open začal šňůru grandslamových klání po konci kariéry největšího britského tenisty novodobé historie. Najdou se tenisté z ostrova za lamanšským průplavem, kteří mají víc grandslamů na svém kontě jako Fred Perry, William Renshaw a Reginhald Doherty, ale pro jejich triumfy bychom museli v historických kronikách listovat hodně dozadu. Především první jmenovaný je v historii bílého sportu velkým hrdinou Britů. Minimálně jím byl až do doby Sira Andyho Murrayho. Právě mezi těmito dvěma legendárními tenisty čekalo Spojené království na další domácí triumf ve Wimbledonu, dlouhých 77 let. Dočkali se rovnou dvou a nejen toho, i pozice světové jedničky, dvou zlatých na olympiádě, tří grandslamů, 46 ATP titulů, 30 vítězství nad velkou trojkou (nikdo nemá více) nebo triumfu v Davis Cupu. Mimochodem, už na zmíněném US Open 2012 přerušil dlouhou sérii bez britské vlaječky v kolonce grandslamových šampionů.
"Neuvěřitelné úsilí si vynaložil pro tuhle nejúžasnější kariéru. Byl jsi pro mě skutečnou inspirací, stejně jako pro mnoho dalších hráčů. Jsem šťastný, že jsi tenis mohl hrát tak dlouho," vyjádřil Britovi úctu po jeho posledním zápase Roger Federer.
Andy Murray se sice rozloučil na olympiádě a Wimbledonu, důležitý Grand Slam jeho kariéry se odehrával v areálu Flushing Meadows. Před dvaceti lety, v době, kdy Roger Federer přehrál Lleytona Hewitta a radoval se ze svého čtvrtého vavřínu z největších tenisových turnajů, 17letý Murray porazil ve finále juniorky Ukrajince Stakhovského. Na své cestě k vítězství na juniorském US Open 2004 porazil několik hráčů, kteří se později dostali do světové špičky. Zajímavostí je, že hned v prvním kole povolil pouhý gem o necelý rok mladšímu Argentinci Juanu Martínu DelPotrovi. Hráči, který o 5 let později získal svůj jediný grandslamový titul, když ve finále porazil Federera s pěti tituly z amerického grandslamu v řadě. Povedlo se mu něco, co Murray o rok dříve proti Rogerovi nezvládl.
Světovou juniorskou jedničkou se nestal, v kombinovaném žebříčku obsadil nejlépe druhou příčku. Už během mládežnických turnajů ale sklízel uznání i mimo kurty. BBC mu v roce 2004 udělila cenu juniorské sportovní osobnosti roku.
V moderní éře tenisu nenasčítal žádný hráč tolik proher ve finále Australian Open jako Andy Murray. Když si v roce 2010 připsal v Austrálii druhé grandslamové finále, o titul ho znova připravil Roger Federer, kterému se to ještě jednou povedlo o dva roky později na Britově domácím grandslamu. Jinak byl jeho osudovým soupeřem ve finálových bitvách srbský fenomén Novak Djokovič. Rekordman v počtu prvenství nejen na Australian Open, ale Grand Slamech jako takových, ho zastavil v pěti závěrečných duelech o trofej, z toho čtyřikrát v Melbourne Parku.
I díky tomu není pochyb o tom, že právě se Srbem měl z velké trojky největší rivalitu. Ještě aby ne, když je jen o týden mladší než Murray (pozn. red. Murray se narodil 15. května 1987 a Djokovič 22. května). Jejich rivalita začala už v roce 2001 na turnaji Les Petits do 14 let, kde Murray zničil Djokoviče ve čtvrtfinále 6:1, 6:0. Takový výsledek už se ve vzájemných duelech nikdy neopakoval a takzvaného kanára (pozn. red. skóre 0:6 v setu) schytával jen rodilý Skot Murray. Přesto i on porazil Novaka v několika významných zápasech a dvakrát ve finále podniků velké čtyřky.
Desátého září nastupuje Andy Murray k finále US Open. Na druhé straně sítě Novak Djokovič. Tehdy teprve podruhé ve finálovém utkání, další tři prohry zaznamenal proti Federerovi. Stejně jako jeho nový trenér Ivan Lendl prohrál úvodní čtyři finálové duely (UO 2008, AO 2010 a 2011, Wimbledon 2012). Na rozdíl od Lendla sice v pátém finále neprohrával 0-2 na sety, ale i přes vedení 2-0 na sety musel bojovat plných pět setů.
"Taky jsem kdysi potřeboval poradit, abych se dostal výš. Najal jsem Tonyho Roche a změnilo to celou mou kariéru," zmínil Ivan Lendl podobnost jejich příběhů.
Andy Murray na US Open 2012 vyhrál svůj první Grand Slam a zaznamenal velký milník ve své kariéře.
"Když jsem podával na vítězství, napadlo mě, jak moc to znamená pro historii britského tenisu. Je skvělé, že jsem konečně zvítězil."
Klíč k úspěchu na US Open je potřeba hledat v předchozí finálové porážce na Wimbledonu o měsíc dříve.
"Byl to zápas, který stanovil měřítka pro to, jak Andy od té doby hrál. Viděli jsme nového Andyho, který byl ochotný si pro úder chodit. Nečekal jen, až přijde hra k němu. Ukázal, že je schopný poslat po čáře tvrdý forhend, a totéž i na beckhendové straně. Tento zápas byl pro Murrayho velkým zvratem, a i když s Federerem prohrál, bylo to poprvé, kdy mohl po grandslamovém finále říct: Hrál jsem podle svého," řekl na adresu Brita jeho bývalý spolupracovník a dnes trenér Jannika Sinnera Darren Cahill.
S najmutím Ivana Lendla přišlo nejlepší období Britovi kariéry. O rok později už to vyšlo i na Wimbledonu, kde po 77 letech ukončil britské čekání na vítěze domácího Grand Slamu (Fred Perry, Wimbledon 1936). Dokázal to, co se jeho trenérovi za celou kariéru nepovedlo, vyhrál nejslavnější tenisový turnaj Wimbledon. Na rozdíl od Lendla totiž svoji hru trávě přizpůsobil a nejel pořád tvrdohlavě to své (tenhle aspekt hodnotí dodnes několik tenistů a trenéru jako příčinu Lendlova neúspěchu). O tři roky později přidal druhý titul z All England Clubu, tentokrát (poprvé a naposledy) nehrál ve finále ani s Federerem, ani s Djokovičem, ale s Kanaďanem Milosem Raonicem. Třetí grandslamový vavřín byl i vzhledem k zdravotním patáliím, které nedlouho poté Murraymu začaly, jeho posledním (celkem osmkrát finále prohrál). V letech 2002 až 2023, kdy nepřetržitě alespoň jeden z velké trojky vyhrál grandslamový podnik, dokázaly jen dva hráči výrazně pozlobit vládnoucí trojici světového tenisu, a to Stan Wawrinka a právě Andy Murray. Oba získali tři tituly z Grand Slamů.
Rodák z Dunblane, který se v patnácti letech vydal zlepšit svoje tenisové dovednosti do Barcelony, na jednom důležitém turnaji vynikl více než Federer, Nadal i Djokovič. Všichni tři zmiňovaní jsou po letošním vítězství Srba v Paříži olympijskými vítězi (Federer "pouze" ve čtyřhře), ale Murray má zlata rovnou dvě. To by ještě nebylo nic tak neobvyklého, vždyť Rafael Nadal má taktéž dva zlaté kovy (dvouhra z Pekingu, čtyřhra z Ria), kdyby Brit jako jediný v historii dvakrát na olympiádě nekraloval dvouhře. Žádný jiný tenista ani tenistka se ničím takovým pyšnit nemůže. Co víc, Murray své zlaté získal na dvou po sobě jdoucích olympiádách.
V Londýně 2012 porazil Djokoviče i Federera, kterému ve třísetovém finále dovolil jen sedm gemů. V Riu 2016 přehrál ve čtyřech finálových setech Juana Martína Del Potra.
"Byl to jeden z nejtěžších zápasů o velký titul v mé kariéře," řekl po zisku druhého zlata z dvouhry.
Ke všemu přidal ještě v Londýně stříbro z mixu s Laurou Robson.
U těch nejlepších sportovců se často těžko hledá jedna sezóna, která by vyčnívala. Murray měl spoustu veleúspěšných sezón, ale jedna byla naprosto neuvěřitelná. V éře velké trojky nikdo jiný něco takové nepředvedl. Sice si musíme přiznat, že od Wimbledonu byl zraněný Federer a Nadal se nepotkal s formou a mezi Roland Garros a olympiádou se turnaje obešly bez něj, i tak měl Murray na konci sezóny 12 410 bodů. Druhému Djokovičovi nestačilo ani 11 780 k tomu, aby kraloval. Britský tenista zakončil jako jediný v dominanci třech zmiňovaných velikánů rok na čele žebříčku. Celkem 41 týdnů mezi listopadem 2016 a srpnem 2017 se mohl pyšnit, že je nejlepším tenistou světa.
Zápasová bilance 80-10 jen potrhuje výjimečnost tohoto roku. Životní formu nastartoval už na konci sezóny 2015 vítězný Davis Cup. Kromě US Open, kde prohrál ve čtvrtfinále s Keiem Nishikorim byl na všech Grand Slamech ve finále, klasicky dvě finále ze tří prohrál s Djokovičem, ale vyhrál Wimbledon a následně i olympijské hry v brazilském Riu. Připsal si i několik ATP titulů v Římě, Queensu, Pekingu, Šanghaji, Vídni, Paříži a v posledním zápase roku porazil Novaka Djokoviče 6:3, 6:4 ve finále turnaje mistrů.
Andy Murray už nikdy poté, co opustil post světové jedničky tenisu nekraloval. I tak ale více týdnů na čele žebříčku ATP strávilo jen třináct tenistů. Murraymu o lepší výsledek v tomto historickém pořadí překazilo bojovat v roce 2017 zranění. Poslední turnaj, který v té sezóně odehrál byl domácí Wimbledon, kde mu vystavil stopku ve čtvrtfinále Sam Querray. Novopečený rytíř (ve věku 29 let se stal při novoročním pasováním nejmladším rytířem Spojeného království) zaznamenal nejlepší výsledek na Roland Garros, kde v pětisetové semifinálové bitvě nestačil na pozdějšího vítěze Stana Wawrinku.
Už na jaře ho trápily problémy s loktem. V závěru roku se ozvala jiná část těla, která bude hrát hlavní prim v Andyho příběhu posledních let kariéry, kyčel.
Na operaci s kyčlí zamířil v lednu 2018. Od června téhož roku začala jeho cesta za návratem, která zaznamenala reoperaci kyčle v srpnu 2018, pětisetovou prohru s Bautistou na AO 2019 vypadající jako definitivní konec, titul v deblu v Queen's Clubu a z dvouhry v Antverpách nebo návrat do TOP 50.
Už to nikdy nebyl ten Murray, který bojoval o grandslamové tituly. Nicméně pořád bavil tenisové fanoušky na kurtu i mimo něj. V době, kdy už mohl několik let odpočívat v důchodu, dokázal i s železnou kyčlí přidat posledních pár ATP titulů. Všichni ale věděli, že se konec blíží. Tušil to i Ivan Lendl, který usedl do Murrayho boxu potřetí na úplný závěr jeho kariéry (trénoval ho v letech 2011 až 2014 a 2016–2017).
Pro definitivní tečku si vybral Wimbledon a olympiádu. Zdravotní potíže mu ovšem dovolili rozloučit se pouze ve čtyřhře. Na domácím Grand Slamu po boku bratra Jamieho, na olympiádě po boku Daniela Evanse. Přesně tak, jak známe Murrayho, z kurtu ani turnaje se mu nechtělo. S Evansem dvakrát otočili super tiebreak z mečbolů (4–9 s Daniel/Nishikori, 7–9 s Gille/Vliegen). Ve čtvrtfinále byl už nad jejich síly, nakonec bronzový, pár Fritz/Paul.
"Je mnoho okamžiků v mojí kariéře, na které jsem hrdý. Dal jsem tomu sportu to nejlepší, co jsem mohl. Vždy jsem se snažil posunout svoji hru a být lepší. Jsem pyšný na své výsledky," prohlásil Andy Murray.
I když Murraymu tenis nechybí, Murray chybí tenisu.
P. S. Vliv Ivana Lendla na kariéru Andyho Murrayho mapuje moc pěkně kniha Marka Hodgkinsona: Ivan Lendl – Muž, kterému vyhrál Wimbledon až Andy Murray
